Často
jsem si to zvláštní stavení stojící vedle hlavní budovy statku
prohlížel a přemítal o jeho praktickém použití. Vejminek? Jak
archaicky to dnes zní a jak nepřesvědčivě to vidím použitelné
v praxi. A přeci, mnohé nasvědčuje, že to v praxi
fungovalo.
Domek,
nebo místnosti pro hospodáře, selku, královnu matku, pro všechny
ty, co předali své žezlo mladé generaci, která plná síly a
chuti do života tvoří a převzala povinnosti těch starých,
odcházejících odpočívat na vejminek do vedlejší budovy, přes
dvůr. V dosahu zavolání, jedné společné kadibudky,
holubníku, hnojiště, jedné velké brány ze dvora pro povozy i té
menší branky pro všechny, co společně na velkém dvoře statku
žijí.
Vejminek...
Jak asi bylo starým stěhovat sem postel, skříň, šaty, boty,
peřiny, snad i knihy? Určitě i kamna, dříví. Zima byla v domě
naproti stejná, jako tady v malém domku za okny. Stůl, čtyři
židle, ubrus, talíř, hrnec, lžíce. Na stěně obrázky svatých,
kytky v květináčích, zábradlí, schody do patra. Klika,
dubové dveře, parádní kování, okenní ostění...
Jsou
to dnes vymoženosti, co dřív nebývaly. Máme světlo, plyn a
teplou vodu, něco, o čem se starým, natož mladým, dřív ani
nezdálo. K mytí, vaření a braní vody pro dobytek tu dříve
bývala jedna studna, žlab, vody tolik, kolik kdo ze studně pracně
nabral, napumpoval.
Pak
přišla chvíle, kdy mi čas, ten neúplatný druh všeho konání
pošeptal, že i mně přišel čas stěhovat se na vejminek. Zvolnit
a zpoza záclon kradmě pozorovat, jak koně zapřahá mladý
hospodář, jak z jeho komínu stoupá kouř, jak dlouho svítí
jeho okna do noci.
Až jednoho dne jsem zůstal bez ženy a stěhoval se na vejminek,
kdy za dveřmi garsonky jsem si vařil, pral i odpočíval sám. A
bylo mi všelijak. Trochu mi scházel ruch ulice, věčné hádky,
tahanice, holubník, strkanice u budky se srdíčkem ve dveřích.
Sám s plynem, co uvaří v hrnci polívku a s vanou
s teplou vodou na koupání.
O
co měl míň starostí vejminkář, o to mě víc vadí, že usnu u
televize, spím, v kuchyni se vaří voda a rozpálený hrnec
skáče po sporáku jako zběsilý. Byt se mění zahalený kouřem
na past, která mě dusí. Problém mám i s teplou vodou ve
vaně. Krásně se v ní usíná a spí spánkem skoro
posledním, kdy anděl strážný mě dosud včas probouzí.
To
je to dnešní rizikové vejminkářství v praxi 21. století.
Dnes stačí usnout v pravou chvíli a pozůstalí mají, co snad
ani nechtěli. Vím, proč nemohu v tak krásném bytě
zůstat sám. Proč vejminkáři závidím jednoduchost jeho
roubeného stavení. Technika by
měla zasáhnout pomocí čidel a zachránit mě od smažícího se
prázdného hrnce na rozpálené plotně, nebo od spánku ve vaně.
Žel neumí to, proto nemohu být na výměnku, užívat si ovoce
starobního důchodce.
Žádné komentáře:
Okomentovat