neděle 29. listopadu 2015

Z dob mládí mé maminky


Maminka mi občas před spaním vyprávěla, protože se mi častokrát nechtělo spát. Poslouchejte se mnou:
„Měla jsem se vzdálenou sestřenici. Tenkrát jí byly asi 4 roky. Všude jí bylo plno a tak se nakonec muselo stát, co se stalo. Slavili jsme narozeniny člena rodiny a slavit přijelo příbuzenstvo z okolí i tací, které jsme znali jen z pohřbů a narozenin.
Ze Zbraslavi přijel tatínkův přítel pan doktor Vančura, spisovatel a velký jedlík. Přijel v novém, černém voze, který každému na požádání ukazoval a tak klíčky od dveří vozu nechal raději ve dveřích. Na vůz byl vskutku pyšný. Všichni se výborně bavili a na děti si nikdo nevzpomněl. Ty si hrály na dvoře, ale zaběhly občas mezi auta i s tou nejmenší, malou Karličkou. Nejlíp se dětem hraje s míčem vybíjená. Když už nemohou, přijde vhod i schovávaná,“ řekla mi před usnutím maminka.
Začal jsem klimbat, protože mě vcelku nezajímavý příběh uspával. Maminka ale pokračovala: „MUDr. Vančura oslňoval společnost u stolu dospělých svými příběhy, co ještě nenapsal. Děti si venku hrály na schovávanou. Karličce asi bylo souzeno stát se hvězdou téhle prvorepublikové párty v Suchomastech, kousek od Berouna, kde její tatínek správcoval na místním velkostatku.
Karlička si otevřela jen přibouchnuté dveře limuzíny a zalezla dozadu pod sedadla. Byla tam tma, dokonalé odhlučnění a tak, znavená hrou záhy usnula. Ostatní děti její nepřítomnost ani nezaregistrovaly a ty, kterým scházela, se domnívaly, že si odskočila do domu vyčůrat se, něco sníst nebo se napít.
Asi po hodině, to už bylo pozdní odpoledne a chýlilo se k večeru, chystala se celá společnost k odchodu a začala sháňka po Karličce. Nikdo o ní nevěděl, děti přiznaly jen tolik, že ji taky už chvíli postrádají. Maminčiny rodiče se rozhodli volat četníky z Berouna, aby jim pomohli holčičku hledat. Hledali všichni a byli zoufalí. Karlička jako by se do země propadla.“
Tenhle příběh dostával v maminčině podání střih hororu a s účastí slavného spisovatele byl úplně jak příběh ze seriálu „Vraždy v Midsomeru“... Místo abych dávno spal, naléhal jsem na maminku: „Povídej, povídej, jak to bylo dál?“
„Všichni už mysleli na nejhorší, když si někdo z dospělých všiml loužičky pod autem doktora Vančury. Aby odlehčil situaci s hledanou Karličkou, všem hlasitě hlásil, že tomu novému autu pana doktora nedoléhá nádrž s benzínem, že teče. To majitele rozčílilo tak, že nelenil a chtěl se přesvědčit, co způsobilo odtok kapalin z jinak perfektního, nového vozu a tak se přišlo na Karličku. Spala stočená do klubíčka na podvozku vozu za sedadlem řidiče a jak to tak bývá u dětí předškolního věku ve spánku, počůrala se.
To bylo radosti! Všichni se vrátili domů a párty, oslava narozenin pokračovala s novou intenzitou oslavou šťastného nálezu Karličky a jejího návratu do společnosti lidí v Suchomastech...“
Maminka se přitom usmívala. Příběh s Karličkou ji vrátil o tolik let zpátky, kdy sama byla malá a pojil ji vřelý vztah s lékařem Dr. Vančurou. Maminka pustila moji ruku, kterou pevně svírala po celou dobu svého vyprávění... Už jsem skoro spal. Ruka se pustila té maminčiny, když slyším, jak maminka potichu říká: „Ten příběh se skutečně stal. Jméno Karlička se dá lehce zaměnit – Vlastička.“

 „Moje maminka se jmenovala Vlastimila, ale všichni jí říkali, naše Vlastička. I pan doktor Vančura ze Zbraslavi, co se kamarádil s dědečkem, správcem statku v Suchomastech, kousek od Berouna....

Žádné komentáře: