Pletení

Maminka pletla. Jestli ráda, to opravdu nemohu sloužit. Pro mne byla padesátá léta minulého století u nás v Machníně dobou, kdy se na sloupy u cesty montovaly tlampače obecního úřadu. Starý pan Frič, obecní bubeník, nenašel za sebe náhradu a nebylo široko daleko, kdo by bubnoval a četl na veřejnosti vyhlášky a nařízení obce.

Na pultech znárodněných obchodů, nyní například v Tepu, nebylo skoro nic, až na pletací jehlice. Vlna na svetry, ponožky? Kde by se vzala? Republika potřebovala válcovací stolice, ocel, uhlí. Kde ji maminka sháněla nevím, snad později i ve státním obchodě, ale co vím určitě, že sehnat „pletivo“ byla fuška.

Jo, jehlice jsem dovedl ocenit, neboť jsem si stále něco v dětském věku lámal a pletací jehlice mi posloužila k proniknutí pod sádru a podrbání se tam, kde to nejvíc svědilo.

Jak maminka pletla, byla čím dál tím víc zručnější a nápaditější. Od obyčejných svetrů ke krku, které mi nedovolovaly polykat, přešla na norské vzory s losem, nebo i se dvěma. Suverénně pletla ponožky, šály, prstové rukavice, čepice. A to už se bouřilo příbuzenstvo. Nebylo dárku, aby to nebyl úplet mojí mámy.

Příbuzní si místo dárků navzájem posílali maminčiny výtvory. Hloupé bylo, když některá z neteří poslala mamince k narozkám její šálu, nebo svetr s tím, že to je originál ze Švédska, koupeno v Tuzexu. I to se stalo. Matka se chvíli rděla pýchou, chvílemi vzteky brečela s tím, jak jsou obdarovaní příbuzní nevděční a darují darovanou věc někomu jinému. A to věděla, že i doktoři, kteří dostávali lahve drahého alkoholu, je vraceli do týchž obchodů, kde je pacient pro doktora koupil...

Zpět k tomu maminčinu pletení. Vy, co jste jako malí u podobných akcí taky asistovaly jako já, víte, co bylo za utrpení přetvořit přadénka na klubko, ze kterého se pak odvíjelo veškeré další pletení. Přadénko se dalo malému klukovi (mně!) na obě předpažené ruce tak, aby se klubíčko navíjelo z levé, podruhé z pravé ruky. Ruce bolely a trvalo to velmi dlouho, než se přadeno změnilo v klubíčko.

Existovala ještě jedna metoda s vyloučením mladého otroka a jeho napřažených rukou. To se daly dvě kuchyňské židle k sobě a navlečené přadeno na opěradle se snadno namotávala do klubíček.

Byli i tací pěstitelé, co pěstovali angorské králíky jen, aby ostříhanou králičí vlnu kamsi poslali a jim zas táž společnost vracela přadénka vlny na pletení. Tím kreativním chovatelem byl můj strýc a jeho angorská vlna záhy doputovala do Machnína na mé napřažené ruce, do domu č. 126, kde jsme spořádaně žili v podnájmu u Fořtů.

 Maminčiny svetry dávno dosloužily. Přesto na ně vzpomínám s nostalgií.