středa 7. září 2016

1.září, první den nového školního roku




                První školní den 1953. Osm let po válce je mi šest let. Mám bílé podkolenky až ke kolenům, krátké kalhoty a na hlavě pěšinku. Sedím ve druhé řadě od stupínku, na kterém stojí náš učitel a hraje na housle, které tiskne pod bradou. Nikdo jsme houslování ještě neviděli a tak na učitele koukáme jako mrtvolu, co ji funebrák Seidl sundává z proskleného pohřebního kočáru a v rakvi pokládá na lavičku před hřbitovem. Tam ji já, Ruda, Petr a Jarda, co bydlíme nejblíž prohlížíme taky. Tak nějak nám připadal učitel, hrající velmi dlouho na housle. Dnes, 1. září, sedíme v 1. třídě jeden vedle druhého.  

                Měli jsme tím pádem čas třídu si dobře prohlédnout. Lavice byly původní z doby, kdy se škola stavěla, asi v 80. létech 19.století. Byly tak masivní, že ještě můj vnuk by v nich mohl sedět. Ruda mi to nevěřil. Portréty umřelého Gottwalda a Stalina, které byly přineseny z půdy a nosily se na 1.máje do Chrastavy,  zakrývaly obě tabule. Ručník a umyvadlo, bedna nevím na co, kamna na uhlí stály u dveří, portréty dvou vousáčů, asi Němců taky.

                Mezi okny, úplně vzadu za rodiči, byla opřena veliká tabule a na ní obrázky nových bankovek. Těsně před prázdninami byla měnová reforma. Rodičovstvo tam stálo jako ty bankovky, přišpendleni k parketám a poslouchali houslový koncert linoucí se od tabule. Starej Reichl, myslivec, se šel ze školy rovnou do lesa uklidnit. Jeho lovecký pes začal při houslovém koncertu výt. Učitel jen ukázal smyčcem na dveře a starý Reichl se psem vypochodovali ven do lesa. Já a Ruda jsme se potichu smáli tak, že jsme skoro spadli pod lavice.

                1.září začalo parádně. Pozvracel jsem mámě sukni ještě ve dveřích našeho domu a potom jsem zvracel ještě na mostě přes Nisu. Máma mi učesala pěšinku, podkolenky jsem měl bílé, kalhoty krátké, polobotky na tkaničku, bílou košili, předepsaný dřevěný penál.

                První den v první třídě jsem byl se synem i s dcerou, ale z jejich školních premiér už si nepamatuji téměř nic. To zas oni si budou muset pamatovat, jak co šlo za sebou první den v tom dlouhém štrůdlu školních vzpomínek. Syn o to víc, že je velmi mladým univerzitním profesorem, dcera bakalářkou (čeština-dějepis), která dokončuje magisterská studia. Zdá se, že onen první den jejich tatínka ve škole byl jistým předpokladem něčemu se naučit. Pro mnoho rodin s dětmi, je to den, co přináší úlevu při naplnění času, který přetváří radovánky na povinnost chodit do školy.

                Nevím, ale první den školy by měl být i trochu dnem svátečním, kdy si uvědomíme, že ne vše půjde snadně, že občas i žaludek zabolí. Co chtějí rodiče od dětí není vždy v jejich silách. Na tenhle den si vzpomeneme často, mnohokrát, tím víc, čím jsme starší.

Žádné komentáře: