Dvacáté století oslavilo svou
polovinu. Sněží. Maminka otevřela okno a nechala vločky létat dovnitř. Záclony
byly odsunuty z jedné strany a nic nebránilo prvním sněhovým vločkám usedat na
mou hlavu, na hračky, které jsem měl rozházené kolem sebe. ,,Mami ono opravdu
sněží!“ Byly mi čtyři roky, moc sněhu jsem nepamatoval nové věci mě nadmíru
zajímaly.
Maminka zatáhla záclonu, aby na
ni nepadal sníh a začala vyprávět. Venku se čerti ženili, sníh už nepoletoval,
ale padal vodorovně. Svět kolem byl náhle bílý, celičký od země po koruny
stromů a výš a výš jenom bílá, neprůhledná stěna z bílé kaše. „Mami já se
bojím. „Ale jdi, jsi už velký kluk, kluci se nesmí bát, budou z nich jednou
vojáci. Až vyrosteš tak budeš vojákem.“ „Už nechci, nechci být vojákem.“
Maminka se bavila a ptala se dál: „Když ne vojákem, tak čím bude můj malej
klučina?“ Sebral jsem veškerou svou odvahu a mamince se postavil: „Budu jako
děda. Budu správcem židovského hřbitova. Židi už nejsou, zůstali v Terezíně a
děda dělá prd.“ A už jsem ji měl. Záhlavec, čili pohlavek přiletěl větrem
směrem od maminky, s dovětkem: „O tom si ještě popovídáme!“
Nebyl jsem z toho moudrý. O
něčem se doma nemluvilo, o jiném jen německy, o něčem jen potichu, hodně
potichu. Zoufale jsem přemýšlel do čeho jsem to já čtyřletý trouba šlápl. Co
jsem řekl a neměl. Maminka mě pohladila po vlasech. Úplně mimo diskusi byl
tatínkův kamarád, který pomáhal, kde se dalo. Hlavně dědovi na hřbitově.
Maminka mi vzala hlavu do dlaní
a pošeptala mi do ucha: „Jsi moudrý chlapeček, budeš léčit nemocný maminky a
tatínky.“ Zklamal jsem. Nestal jsem se lékařem a maminka umřela nemocná a
stará. Pomocník dědečka se na hřbitově oběsil, prý se mu vrátil rozum a on si
vzpomněl na Osvětim. Tatínek budoval pár let intenzivně socialismus v
Jáchymově, potom, už jako převychovaný pracoval i v Totexu u soustruhu, později
prodával metráky zeleniny.
Pokaždé, když sněží, stojím u
okna a aspoň na chvilku si otevřu. Sníh létá dovnitř, já sedím v křesle a padá mi do vlasů, na knihy rozházené kolem
mne v pokoji... Jen maminka mi tu schází. Vítr fouká čím dál silněji a mně už
chvilku trvá, než vstanu a okno zavřu. I pak se ještě dívám, na to jak se čerti
žení a jak stromky venku na zahradě za ta
léta vyrostly. Maminko, táto, dědečku i ty pomocníku, který jsi se vrátil. Odešli
jste postupně všichni.
Venku sněží a já znovu otevírám
okno, abych se nadýchal větru s tou bílou hustou kaší. Maminko, táto, natahuji
ruku do bílé tmy, abych ji spojil s vašimi. Je mi smutno. Starému člověku se
stýská. Přestalo sněžit. Vidím děti, jak staví první kouli na druhou a záhy i třetí.
Po chvíli stojí sněhulák, úplně ten
samý, co jsme stavěly i my, děti, před mnoha a mnoha lety.
Žádné komentáře:
Okomentovat