Egonovy pohledy

neděle 25. září 2016

Na světě je pořád krásně




                Dvacáté století oslavilo svou polovinu. Sněží. Maminka otevřela okno a nechala vločky létat dovnitř. Záclony byly odsunuty z jedné strany a nic nebránilo prvním sněhovým vločkám usedat na mou hlavu, na hračky, které jsem měl rozházené kolem sebe. ,,Mami ono opravdu sněží!“ Byly mi čtyři roky, moc sněhu jsem nepamatoval nové věci mě nadmíru zajímaly.

                Maminka zatáhla záclonu, aby na ni nepadal sníh a začala vyprávět. Venku se čerti ženili, sníh už nepoletoval, ale padal vodorovně. Svět kolem byl náhle bílý, celičký od země po koruny stromů a výš a výš jenom bílá, neprůhledná stěna z bílé kaše. „Mami já se bojím. „Ale jdi, jsi už velký kluk, kluci se nesmí bát, budou z nich jednou vojáci. Až vyrosteš tak budeš vojákem.“ „Už nechci, nechci být vojákem.“ Maminka se bavila a ptala se dál: „Když ne vojákem, tak čím bude můj malej klučina?“ Sebral jsem veškerou svou odvahu a mamince se postavil: „Budu jako děda. Budu správcem židovského hřbitova. Židi už nejsou, zůstali v Terezíně a děda dělá prd.“ A už jsem ji měl. Záhlavec, čili pohlavek přiletěl větrem směrem od maminky, s dovětkem: „O tom si ještě popovídáme!“

                Nebyl jsem z toho moudrý. O něčem se doma nemluvilo, o jiném jen německy, o něčem jen potichu, hodně potichu. Zoufale jsem přemýšlel do čeho jsem to já čtyřletý trouba šlápl. Co jsem řekl a neměl. Maminka mě pohladila po vlasech. Úplně mimo diskusi byl tatínkův kamarád, který pomáhal, kde se dalo. Hlavně dědovi na hřbitově.

                Maminka mi vzala hlavu do dlaní a pošeptala mi do ucha: „Jsi moudrý chlapeček, budeš léčit nemocný maminky a tatínky.“ Zklamal jsem. Nestal jsem se lékařem a maminka umřela nemocná a stará. Pomocník dědečka se na hřbitově oběsil, prý se mu vrátil rozum a on si vzpomněl na Osvětim. Tatínek budoval pár let intenzivně socialismus v Jáchymově, potom, už jako převychovaný pracoval i v Totexu u soustruhu, později prodával metráky zeleniny.

                Pokaždé, když sněží, stojím u okna a aspoň na chvilku si otevřu. Sníh létá dovnitř, já sedím v křesle a  padá mi do vlasů, na knihy rozházené kolem mne v pokoji... Jen maminka mi tu schází. Vítr fouká čím dál silněji a mně už chvilku trvá, než vstanu a okno zavřu. I pak se ještě dívám, na to jak se čerti žení a jak  stromky venku na zahradě za ta léta vyrostly. Maminko, táto, dědečku i ty pomocníku, který jsi se vrátil. Odešli jste postupně všichni.

                Venku sněží a já znovu otevírám okno, abych se nadýchal větru s tou bílou hustou kaší. Maminko, táto, natahuji ruku do bílé tmy, abych ji spojil s vašimi. Je mi smutno. Starému člověku se stýská. Přestalo sněžit. Vidím děti, jak staví první kouli na druhou a záhy i třetí. Po chvíli  stojí sněhulák, úplně ten samý, co jsme stavěly i my, děti, před mnoha a mnoha lety.

 

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka