Egonovy pohledy

středa 28. září 2016

Poděkování rodičům a prarodičům, byť žili na obyčejné vesnici




                Když se venku zešeřilo, bylo to na vesnici pokaždé stejné. Zabouchla se vrátka za posledními, zachrastil řetěz na vratech. Obešel se dvůr, co kdo měl to nakrmil a pozavíral. Staří si pustili radio, někdo se umyl, převlékl se do nočního, rozestlal peřiny, dolil kytkám vodu. Venku vítr rozfoukal listí, ohýbal větve a vítězně skučel, zpíval, snad i plakal v oknech, co ještě nebyla zatlučena hřebíky naplno k sobě, vyložená mechem a suchým listím. Opíral se o naštípané dřevo v hranicích podél stěn domků, foukal do nedodělků, co čekaly, až oschnou a přijdou na půdu pod střechu k senu, nebo do kůlny, podle potřeby chalupníka.

                Tma přišla mezi domky brzo. Obecní světlo se houpalo na sloupech a pomrkávalo jen spoře, lidé už nevycházeli na ulici. Jejich svět už byl pro dnešní den dán a neměl být měněn. Dům od domu se stal malou pevností, vězením i tvrzí, která po zavření okenic na oknech vskutku dělala dojem, že vesnice čeká noční přepad jezdců kradoucí stáda krav na pláních dalekého Mexika. A přitom šlo jen o zaběhnutý rituál na řadě  vesnic českého venkova.

                Babička, maminčina maminka, žila právě v takové vesnici a pokud ji tatínek přivezl k nám, do českých Sudet, nemohla si zvyknout na prostředí zcela jiného života, než ve kterém byla zvyklá žít. Pokaždé když odjížděla, politovala maminky a děti, že zde musí žít a nesmírně se těšila, jak na lavičkách, na náměstí si popovídá se sousedkami a rozebere, proč se dcera nepřestěhuje zpět domů...

                Ach, babičko, jak moc jsme ti nerozuměli a chtěli si večer rozsvítit a povídat si. Povídat ano, svítit zbytečně ne. Babička povídala a kdo znal ji a trochu i mě, pokaždé si říkal: Bože, ti dva jsou si ale podobní! Já si toho nevážil, já viděl jen ten šátek na hlavě staré paní a hůl, bez které se bála na chodník. Dnes po šedesáti letech jsou všechny pochyby ty tam a je to má drahá babička se vším všudy. Schází mi. Živí mi ji připomínají. Tak to chodí asi ve všech rodinách.

                Podobáme se svým tatínkům a maminkám, děláme stejné chyby babiček i dědečků. Stárneme. Máme jen málo času si s nimi sednout a než jídlo trochu vystydne něco málo si říct. Stává se, že už tu nejsou. To si pak  říkám, jsou tu dušičky, popovídáme si tam... Ale všechno je jako vždy jinak. Prší, nebo musím někam jinam. Snad budou úspěšní ti v další generaci. Bůh suď v čem jsme jim to ztížili. Asi i tím, že mají skoro všechno o čem jsme my ani nesnili. Vše v jedné, jediné generaci.

                Babičko, dědo, mámo, táto, díky za to, co jste pro nás udělali. Především za mír, který není samozřejmostí. Za to, že jsme v míru vyrostli, za naše děti a jejich děti, co si žel myslí, že mír je samozřejmostí. Není, a proto vám patří naše díky.


Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka