Patnáct mi ještě určitě nebylo a
málokdo z mých vrstevníků mohl říct, táto, mámo, splnili jste mi velké přání, díky.
Koupí magnetofonu Tesla, Sonet Duo se splnilo přání nejednoho stejně starého
spolužáka.
Přístroj s akustikou, která vyhovovala
nám, děsila rodiče a sousedy nad padesát zaháněla en bloc pod peřinu.... Když
se dal přístroj opravdu nahlas, tak se třáslo vše kolem a nikdo nerozuměl slovu
toho druhého. Hlasitost imponovala tehdy i předsvatební dvojici napříč naší
ulicí. Slýchali ten vřískot linoucí se z okna mého pokoje a své manželské ano
se rozhodli spojit s poobřadní žranicí doma a s hudební produkcí pod mou
taktovkou prostřednictvím mého magneťáku Sonet Duo.
Oslovili mne a já, jak jinak
souhlasil, s vidinou tehdy velkého obnosu 200 korun československých. Poctivě
jsem se připravoval nahráváním písniček z nočního vysílání Radia Laxemberk, Hlasu
Ameriky a mnoha dalších. V den svatby jsem byl připraven. Nic jsem neponechal
náhodě. Hudba na magnetofonových páscích byla o dechovce, ploužácích a písničkách tehdy oblíbených zpěváků jako byli
pánové Adam, Cortéz, Hála a Kučerovci. Těm dělali protiváhu Presley, Anka.
Nakonec to dopadlo všechno
jinak. Mladí i staří pohromadě, proč ne? Mají si co říct. Žel rámus byl takový,
že si nerozuměli a nakonec to dali za vinu mě, že výběr hudby byl
neprofesionální. Nejdříve si ovšem na sobě potrhali svatební šatstvo, pak
rozmlátili části vybavení místností a založili požár v ložnici svatebčanů.
Porozbíjeli většinu svatebních darů, u aut parkujících venku před domem
poničili lak vozů, ulámali zrcátka, a kde
jen mohli, odšroubovali poznávací značky. Nejvíc škody nadělali na
historických obrázcích, kde nůžkami vystříhali obličeje pánů a starých dam 18.
století.
Když si zchladili žáhu i na mě, navzájem se pomlátili tak, že přijela sanitka
s doktorem a policajt se psem. Skončilo to sčítáním škod a zvažováním rozvodu.
Všechny takové úvahy však byly odsunuty těhotenstvím nevěsty, která pak pět let
rok, co rok rodila jedno dítko za druhým. Na rozvod nebylo ani pomyšlení. Odcházel
jsem na vojnu s vědomím, že pět dětí u sousedů jsem měl jsem dozajista na
svědomí já a tím i špatné svědomí, co s nimi bude až rodiče vystřízliví. To
všechno určitě muzika. I když se moc nepovedla, sehrála něco pozitivního, nač
dodnes nemohu přijít. Když to zjednoduším, tudy má cesta ke slávě nevedla. Byla
to cesta pokusu, od kterého jsem odešel k jiné technologii oslovení veřejnosti.
Hudba to není. Ať se jí zaobírá někdo jiný, co to umí.
Žádné komentáře:
Okomentovat