Miluji renesanční tvorbu každého, kdo nejde daleko ke stojanu s plátnem,
kdo má po ruce pero, či psací stroj, každého kdo umí co Ilja Erenburg, Pablo
Picasso, Franz Kafka, Jiří Trnka, Josef Liesler, Adolf Hoffmeister…
Mé mládí patřilo těmto lidem, antickým bohům, kteří mi učarovali.
Bylo deset let po válce a v šedesátém pátém vyšla v Československém spisovateli
Hofmeisterová kniha Čas se nevrací. Co mi brání se k ní nevrátit? Tihle
renesanční umělci, co znali psát, žít a milovat, jejich svět byl svět růží Ilji
Erenburga, Johna Heartfielda, Jeana Effela,
Alfréda Radoka.
Moje dětství pohádek třeba o Červené Karkulce vzalo za své Julesem
Vernem, Vítězslavem Nezvalem, příběhy bratří Čapků. Tam se v šerosvitu koláží
rodilo poznání co je a co není umění Jiřího Koláře, Bohumila Štěpána.
To vše a mnohem víc najdete
v ilustrované knížce Adolfa Hoffmeistera Čas se nevrací. Jak úžasné a prosté. Čím
že to oslovilo chlapce, cože to dala čtenáři s otevřenými ústy a zavřenýma
očima? Byl to svět velikánů, co vyrostli na křižovatkách násilí válek. Květina,
co vyrostla mimo všech direktiv, bez učebních osnov, protekční kariéry, dogmat.
Tam se rodilo ono renesanční umění, co mohl napsat jen Ilja Erenburg, Adolf
Hoffmeister, autoři dnes téměř zapomenutí.
Sem patří jedna z nejkrásnějších básní Miroslava Holuba. Je tam
kosmická loď a projekt zrušit hodiny na piano, Noemova archa, která bude první,
řeka, která teče nahoru. Velmi mnoho si slibuji od okolnosti, že tolik lidí má
hlavu. Aragon, paní Elsa nemocný Tristan Tzara, vše tam, kde to má být.
Žízeň po životě. Plachá, sebevědomá a pohodlná Elegance Jiřího
Trnky, přátelství Čechů a Slováků, Proroctví bratří Čapků, Nezvalova Manon, koláže
Jiřího Koláře. Kde zůstali Milenci v kiosku roku 1932, Jaroslav Seifert,
František Halas? Našli své místo v Hoffmeisterových vzpomínkách tak blízkých mému
srdci.
Někde se vášeň změnila v
celoživotní lásku, která vedla Cezannovy štětce změnit namalovaná jablka v tygry.
To bylo i v kresbě Josefa Lieslera, když si žena v černém prádle poranila ňadra
o železné mříže.
To, a mnohé jiné, jsem hledal a našel v oné zaprášené knize, zasunuté
vzadu v regále snad na posledním místě. Neprávem. Je stále pilná - hasí žízeň,
dává všem a bere si jen málo. Stojí za to oprášit svět slov opravdové písně,
slov bez kudrlinek, básní oněch let, kdy jsme mnozí byli ještě dětmi. Očistěme
si skla brýlí, zastavme se a čtěme
poselství, které tu je. Patří do našeho světa, je aktuální a stále platí. Čas
se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…
Našel
jsem knížku Čas se nevrací - Adolf Hoffmeister, Československý spisovatel 1965…
Žádné komentáře:
Okomentovat