Ohlížím
se. Odkudsi na mne mává kluk, co nosil stejné boty, košili a kalhoty jako já.
Poznávám ho. Jsem to já, tak před sto lety. Měl úplně jiné zájmy, než mám dnes
já, nic ho nebolelo, nic nebylo problém, z ničeho neměl strach. Rodiče
měli co dělat. Psala se jiná doba, svět kolem nás se pohyboval jinou rychlostí.
Vše kolem měřil jiný čas, jiné hodnoty.
Zima byla zimou, v létě bylo
jinak a jaro s podzimem dodržovaly, co řekl kalendář. Kluci si hráli
s klukama, holky s holkama. Po škole následoval internát, umístěnka,
základní vojenská dvouletá služba. Mnozí stihli oženit se v devatenácti,
zbytek krátce po vojně. Byl to čas motorek, slabších padesátek, ale i
silnějších dvěstěpadesátek, přívěsných vozíků. Čas LVT, nudapláží v NDR,
moří Bulharska, Rumunska, Polska, čas Blatenského jezera v Maďarsku,
Jaderského pobřeží v Jugoslávii, Zemplínské Šíravy na Slovensku, našich
společných Tater… Kdo na to měl, jezdil s Čedokem občas na Západ, na Kubu,
podstatně levněji do Moskvy, Leningradu, do sovětské střední Asie, do Jerevanu,
Taškentu, do Gruzie, na Sibiř, k Bajkalu…
Točily se úchvatné filmy, psala se
báječná literatura, byla tu divadla malých forem, zpívaly se překrásné
písničky, hrály scénky, byla tu pověstná silvestrovská zábava, taneční nedělní
odpoledne, chodili jsme na odpolední čaje. Program v televizi byl pod psa,
ale tím pádem byl čas na jiné aktivity. Co Čech, to chatař. Hodně nás stavělo
svépomocí rodinné domky, mateřské školky, vesnické samoobsluhy, letní kina,
koupaliště. Studenti a učňové neprotestovali a účastnili se školních brigád,
jako sběru brambor, chmelu, sázení stromků, a přesto dosahovali studijních
výsledků, o kterých by si současné školství mohlo tak akorát nechat zdát.
Lidé si tolik nezáviděli. Všichni jsme měli v podstatě stejně,
jezdili jsme ve stejných značkách aut, bydleli v podobných domech. Děti té
doby měly stejnou startovací čáru na cestě do budoucnosti. Kdo něco uměl,
nemusel žebrat o podporu, rodiče vážně nemocných dětí v nemocnicích
nemuseli prosit na obrazovce TV spoluobčany o finanční dary na složité operace.
Kriminalita nebyla zdaleka taková, aby se lidé báli tak, jako dnes, svých nezaměstnaných
spoluobčanů.
Ten kluk, co na mě zdáli mává, má na krku pionýrský šátek. Nemusel ho
nosit každý den, vzal si ho, protože chtěl. Třeba na letní pionýrský tábor.
Rodiče jeli do lázní, měli na to. Dnes by si oba dva lázně dovolit nemohli.
Maminka byla v domácnosti, tatínek byl soustružníkem v chrastavském Totexu.
Nežilo se nám špatně, tak jako většině sousedů. Scházelo nám otevření hranic, možnost
modlit se svobodně ke komu chceme. Říkat nahlas, co si kdo myslí, podnikat,
nepreferovat jednu politickou stranu před druhou. Dočkali jsme se a nyní máme
možnost srovnávat. My staří, co jsme prožili obojí svět, jsme ve srovnávání
opatrní. Mladší nám vyčítají, že jsme se nevzbouřili dřív. Hledí na svět očima,
které vidí jen to pozitivní. Dnes ještě nemusí investovat do „poruch“, kdy
zdraví ještě slouží a stáří, už sebou nese jinou kvalitu života. Kapitalismus už
zdaleka není tak atraktivní a dokonalý, jak býval. To si rovněž myslí i ten kluk,
pokud se ohlíží po šedesáti letech zpět a hledá lavičku, na kterou by si sedl.
Žádné komentáře:
Okomentovat