Moje babička byla z Čech, ze vsi jménem Stěžov. Maminka se
narodila v Suchomastech u Berouna. Po linii téhle části rodiny jsem Čech.
A to mi tahle babička vyprávěla i bájné příběhy, abych na to nezapomněl. Táta
mě do synagogy brával jen sporadicky, děda si někdy ani nevzpomněl.
Babička, aby vyrovnala skóre, se rozhodla, že pojede do nedaleké
Příbramě, kteréžto místo je slavné, poutní a křesťany hojně navštěvované. Svatý
kopeček, kostel, zakryté schody odspodu až ke dveřím poutního Chrámu Páně.
Bylo mi deset a byl jsem s odpuštěním hloupé, ale velmi
vnímavé tele. Co pro mě bylo nové, bylo objevné. Mozeček vše sešrotoval, aby si
to znovu v hlavě přeskládal do vzorce pochopitelného mému věku. A byl to,
věřte mi, šok, který tuhle církev poslal o hezkých pár let zpět. Co schod
k nebeským výšinám, k Chrámu Páně, to svíčková bába s šátkem na
hlavě, šinoucí se po kolenou nahoru, vzhůru ke kostelu. To vše pod stříškou,
aby na kajícníky lezoucí po kolenou celou cestu, celým tím kopcem, nepršelo,
nepražilo slunce.
My, co jsme stoupali vzhůru po svých, jsme byli černou – bílou
ovcí ve spoustě těch, co spěchali ke spasení. Koleno, co koleno, schod, co
schod, vzhůru ke kříži. Ač to babička těžce nesla, vybral jsem si. Má cesta
měla jiný směr a to koleno, co mě dneska bolí, by mohlo vyprávět. Asi ne ve
zpovědnici, ale i já jsem musel k pomyslnému křížku a často, ale vždycky po
svých, vzpřímeně.
Babička to myslela dobře. I dnes je pro mne kostel bez faráře
muzeem, přehlídkou lidské práce, součástí dějinných událostí, místa, odkud ve
středověku, žel i v nedávné minulosti, vzešly výzvy k pogromům, odkud
nezazněl hlas k zastavení násilí nad mými souvěrci, nad židy. Kostely,
krásné zvenku i zevnitř. Pokora těch, co přicházeli žádat o milost, místo, kam
si žel, chodili pro požehnání vrazi a násilníci.
Babičko ze Stěžova, dědečku ze židovského sirotčince z Prahy,
můj drahý vnoučku Honzíku, co chodíš do katolické základní školy
v Liberci, vám všem, co čtete mé knížky, a rovněž vzpomínáte. Vám všem už
bylo deset. Dávno. Honzíkovi bude deset až koncem kalendářního roku. Nechoďte
ke komukoli po kolenou, byť by to mělo být k cíli blíž. Ať takhle chodí
ten, komu to nevadí. Nám, slušným chlapcům ze slušných rodin tohle nevoní.
Zavání to tak trochu vlezdoprdelkováním. Máme to zapotřebí?
Ať sláva Boží na výsluní pozlatí skráně zasloužilým. Nám ať zbude
po tvrdé židli, místu, kde hlavu složit a milující kolem nás. Nechť máme stále
kolem sebe tolik sil, abychom zvedli lžíci, přitáhli deku pod bradu, ráno našli
pantofle a boty tam, kde jsme je večer uložili. Nechť ten, co bdí nad našimi
tělesnými schránkami, má dobrou vůli a nechá nás jít našimi cestami. To je moje
přání a chtěl bych to přát i vám.
Žádné komentáře:
Okomentovat