Odpovídám, že vás nečtu. Jaký já jsem Žid? Jo, můj dědeček Artur a
babička Tylda, to jo, ale co já? Ostatní slaví Vánoce, však já je slavím taky,
i zemský rabím je slavil. Slavil je možná i Ježíšek sám vždyť to taky byl jenom
Žid… Co vám mám povídat. Mnozí to znáte z vlastní rodiny.
Jaký já jsem byl Žid? Píšete, že snad i špinavý. Styďte se! Co vy víte o
mých hygienických návycích. Že nemám právo psát? Nezlobte se, to nesmím ani
dýchat? Proč vám tak vadí Židé? Já jsem na to docela pyšný. Tatínek měl
v roce 1931 bar Micva v liberecké synagoze, jsem pyšný na to jak žil,
co všechno mě naučil. Na dědečka, co špionil ve prospěch naší republiky, co
přežil koncentrační tábory, na strýčky, co bojovali za naši republiku i na ty,
co neměli to štěstí a skončili v Osvětimi. A vy, my budete povídat, co
smím a co nesmím…
Nevím, proč se tu s vámi vůbec bavím. Co jste dokázali vy? Co váš
tatínek, dědeček z otcovy strany? Je mi z vás na zvracení. Kdo bez
viny, ať hodí šutrem do okna katedrály. Tuhle jsem četl nehoráznost, která mě
posadila na obě půlky. Dozorce z Osvětimi hájí obhájce žena, budiž, ale
ona má hlavu zahalenou v šátku, v islámské burce. „No, považte jen,
děti zlaté, všechny byly jedovaté!“, toť jenom úryvek z dětského leporela
o houbách. Tyhle byly nejedlé a zaváněly.
Má obrazotvornost nemá mezí. Vidím toho anonyma, jak se potí, páchnou mu
nohy, vlasy padají, špinavé nehty, zkažené zuby, svěrače ochablé, ach, co to tu
smrdí? Páchne mu z úst, ponožky si nemění. Je jako živý. Co mu schází na
argumentech, to dohoní před zrcadlem. Tam se vidí a může mi psát dopis. Odpovím
každému, kdo se podepíše, napíše zpáteční adresu. Žel, právě ten, co se tak
zlobí, neumí psát a dopis plný zla nepodepíše, neboť by se musel obhájit, a to
přeci nejde. On je světa pán a Čech a je na to hrdý. Jako by nebyl o nic menší,
než kterýkoli jiný. I já se bojím migrantů, kteří si chodí jen pro dávky a
práce se štítí. Zlatí Vietnamci, Ukrajinci, z té starší generace Řekové a
jim podobní, co tu žijí s námi ve shodě. Vem čert ty, co zlobí! Zavřít je,
až zčernají. Víme o sobě a není od věci, být připraven, umět si obhájit co
tvrdím, podepsat se…
Egon
Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat