Už i v Liberci a Jablonci máme své pidistrany. No, vždyť je před volbami, takže, kdy jindy? Ano, právě teď. Není to úžasné? Váš, jindy tak uvážlivý soused se v něčem podobném angažuje. Ten, co jindy by neotevřel dveře svého 3+1, otevírá své srdce tisícům sousedů a má vizi. Pokud nejde o stigmata a neteče mu krev, budiž. Nemusí s tím k doktorovi. Ale má to jeden háček. Má rodinu a dvě děti. A ty trpí. Trpí, neboť podle nich se tatínek zbláznil. Babička zase trpí opačně, protože předpokládá, že bude-li zvolen, budou se mít líp. Bude přeci panem poslancem...
Ach, ta lidská závist! Úspěch, ten se neodpouští vůbec. Jen pro příklad. Soused vyhraje, byl shledán lepším a bude povolán. Cítíte tu nespravedlnost? Frustraci, hnus a odpor? Ano, tady se rodí něco, co dělá náš „pracovitý“ národ něčím osobitým. Rodí se živočišná, syrová a zemitá závist. Tak veliká, že je osobitá, všudypřítomná a dána mnohým i reprezentantům českým, sousedům blízkým i vzdáleným. Dá se o ní mluvit jako o koncentrované zášti vedoucí k fenoménu doby, kdy úspěch a úspěšnost v čemkoli, se neodpouští. I když chápu, když jde zrovna o souseda. Ten a vyhrát v loterii, u soudu, při volbách? Proč on? Proč nevyhrál někdo anonymní? Tomu rozumí každý, ale přeci je proti přírodě, zákonům a slušnému chování, aby se on začal náhle mít líp...
Takový to byl slušný člověk! Chodbu myl, pozdravil a teď tohle! Zvítězil! Ale ne doma, doma se vítězství neodpouští. Doma nikdo není prorokem. Že by? Tohle snad už říkala kněžna Libuše blahé paměti a hezky o tom k nám promlouval Jaroslav Hašek, Vlasta Burian a Karel Poláček.
Své zná každý, kdo něco vyhrál a neměl tu moc, aby to utajil. My, Češi umíme i uštvat místo poděkování nebo napsat anonym. Udání. Vždyť i naši otcové vydrželi stát hodiny ny náměstí a řvát, co jim síly stačili „smrt Slánskému, Klementisovi“, v Národním divadle hlasovat ústy svých „slavíků“ za mír a socialismus proti pravicovému myšlení. Dnes dokáží pomalovat tank osvoboditelů růžovými barvami...
My, náš soused, sousedi. Nikdy nezklamou. Úspěch se neodpouští. Bože, ať nevyhrajou! Takový slušný lidi to byli a teď je budu muset nenávidět, pomlouvat a dělat, tak aby to neviděli, samé naschvály. Ach, ta naše povaha česká, holubičí, slovanská! Vidíte, opět klišé. Už dávno neplatí co Čech, to muzikant, ale, nověji, kdo neskáče není Čech... A zečneme tím, že mu obejdeme auto s korunou. To, aby nazapomněl, z jakých poměrů vzešel. Pan poslanec perspektivní!
Žádné komentáře:
Okomentovat