Jako zásadní, a řekněme si to bez obalu, i za velmi určující, je možno považovat odpověď sedmnáctiletého chlapce na otázku, co se mu v minulém roce ve městě líbilo. Odpovědí bylo vyřčení jedné „pravdy“, která zabolí, a zároveň odhalí nekonečnou prázdnotu a vzdálenost myšlení mezi oním sedmnáctiletým a jeho rodiči – prarodiči. „Jsem rád, že z města začala mizet totalitní architektura,,“ Tolik přibližná citace, nic víc, nic míň, nic většího, nic menšího. A protože o jiné zmizelé „totalitní“ stavbě než o zbouraném libereckém Tescu nevím, pak o nic menšího vskutku nejde. To aby se autor, který stál u zrodu Tesca začal bát i o své další dílo, hotelovou budovu na Ještědu.
Odcizení mladých lidí tomu, co bylo denní součástí života starších, je patrné na každém kroku. Zatím to financujeme my, ale přijde čas, kdy ti sedmnáctiletí přejdou od rétoriky k financování vlastních životních projektů. Doba rodičovství, ale i doba pohledu do zrcadla, které odhalí nepříjemnou pravdu. Pravdu oněch příštích mladých, kteří to ukáží – jim. Nepříjemné, neslušné a nekorektní: „Říkal jste něco, pane? Já mám na uších sluchátka a neslyším vás. Už delší dobu...“
Žádné komentáře:
Okomentovat