Slyšel jsem kdysi na Českodubsku vyprávět příběh o hromovém klínu – kusu černého kamene s dírou uprostřed. Prastarém ohmataném nástroji, mocné zbrani našich dávných předků. Ten, o kterém chci vyprávět, se našel před několika staletími v Soběslavicích. Už tenkrát se po právu domnívali, že jde o pracovní nástroj – kamenný mlat, ale protože ho našli po veliké bouřce, říkalo se o něm též: spadl z nebe hrom do něj díru vyrazil. V rodině byl vážen a ctěn, v bílém šátku na komoře chráněný. Nikdo se jej holou rukou dotknout neměl. S takovou úctou byl chován hromový klín.
Tady začíná či končí, jak je libo, jeho prazvláštní cesta životem našich předků. Nebyl na této cestě sám. Jistě jich bylo víc a se stejným osudem. Byl lékem i neduhem, byl součástí tradic, životem těch, které už neznáme a přesto nebýt jich, nejsme. Generací, které žily životem, jehož zákonitosti už nám není dáno pochopit. Dnes už je vše o doktorech, ale tehdy se zaříkávalo.
To není a nebyla pohádka, ale realita všedního dne, těžkého života člověka stiženého nemocí. Hromový klín v rukou správného člověka uměl zažehnat zlé vyrážky, lišeje, boule, nežity, neštovice, nemoci převážně zevní, kožní.
Zaříkávačem nemohl být každý. Stal se jím člověk narozený na novou neděli a zažehnávat mohl jen, když šel měsíc dolů... K ruce měl písemná, praxí osvědčená stará zaříkávadla napsaná v sešitku. TA konkrétní ze Soběslavic se ztratila už v polovině 19. století v Českém Dubu.
Zaříkávání bylo tak trochu i čarováním. Aspoň to o zaříkávačích po straně všichni říkali, ale do očí, do očí to žádný ze sousedů zaříkávači neřekl, kdyby ho pálili. Co kdyby udělal...??? Ještě mně maminka hrozila uhranutím. Uhranutí, toho se všichni báli a toho byli ti, kteří vládli oním prastarým opečovávaným hromovým klínem, mocni.
Samotný obřad zaříkávání stojí za zaznamenání. Je prastarý, plný mystiky. Zaříkávač, aby mohl neduh správně zažehnat, se nejprve nábožně pomodlil, soustředil se a nesměl být nikým rušen. Místo zaříkávání bylo tam, kde byl hromový klín uložen – na komoře. Nad nemocným byl třikrát pozvednut a udělán kříž a potom třikrát pronášena slova:“ Zažehnávám tě, lišeji (vyrážko, boule...), ve jménu Boha Otce i Boha Syna i Boha Ducha svatého!“
Nesmělo se říci „amen“ neboť by práce zaříkávače přišla na zmar. Faktem zůstalo, že stejně jako dnes, nemoc bývá úporná a léčení je běh na dlouhou trať. A tak pacient byl upozorněn na to, že: jak dlouho šla nemoc nahoru, půjde i dolů. Zaříkávání se tedy muselo opakovat vícekrát. Na podporu léčby dostal nemocný mast ze žloutků, oleje a síry. Univerzální, to bychom řekli dnes. Pro koně stejně jako pro lidi a na všechno. Specialitou onoho stavení bylo zaříkávání „neštůvky v očích“. (Na oko se hromový klín nesměl brát!).
Pokud se zaříkávání povedlo, neštůvka se ztratila. Byla-li zažehnána špatně praskla a člověk oslepl. Za zažehnávání se nesmělo poděkovat ani platit, aby se nemoc nevrátila. Většinou to ale chodilo tak, že nemocný se snažil zaříkávači odvděčit jinak“ pomocí na poli, nějakou tou úsluhou. A nejinak tomu bylo i jinde, ves od vesnice, místo odkud pocházíte vy, nebo já. Lidé si v těžkých dobách pomáhali, byli závislí jeden na druhém. Byla to složitá doba a obstát v ní nebylo vůbec lehké. Přesto jsme z ní všichni vzešli a bez oněch zázračných uzdravení by tu nebyli naši předci ani my.
Žádné komentáře:
Okomentovat