Kdysi velmi poslouchaný program Československého rozhlasu z Prahy se jmenoval „A léta běží“. Zpověď žen a mužů, kteří se nerozpakovali v rádiu mluvit o svém životě. Svěřovali se ostatním s tím, jak se dříve žilo a že to nebyl často život lehký. Vyprávějící často nemohl dokončit větu, přemohl ho pláč nebo někdy smích tak, jak to ve skutečném životě chodí. Někdo umírá, aby se druhý narodil a tak jsme se prostřednictvím rozhlasu dovídali o slavných dětech, slavných rodičích, o životě kominíků stejně jako o životě hereček. Příběhy z válečných konfliktů celého světa, z konfliktů rodin, o kterých by si to nikdo nepomyslel. Ze svých výher a proher se zpovídali slavní lékaři a profesoři, popeláři, ženy v domácnosti, kuchařky i operní pěvkyně.
Neslutečně hezky mluvila o své dceři maminka herečky Heleny Růžičkové, které se právě slibně otevírala kariéra. O problémy s dětmi se dělili senioři všech povolání bez toho, že by něco zamlčeli. Penzionování všech je opět přivedlo pomyslně zpět na startovní čáru, k pomyslnému začátku. Znovu začínali a otázky redaktorů byly jako záchranné kruhy hozené těm, co náhle, nepřipraveni, spadli přes palubu do mrazivé vody. Z velkých šéfů a nafoukaných domovnic byli náhle staří lidé, schopní prosit i o odpuštění. Neskutečný materiál pro sociology a smutný pohled na ty, co to nezvládli. Zážitek i pohlazení bylo poslechnout si ty, co zůstali laskavými lidmi.
Ten pořad byl naprosto výjimečný a ohlas na něj ještě větší než autoři předpokládali. Lidé se těšili na každou příští relaci, která byla neméně zajímavá, než ty předchozí. Mohu za sebe a jistě i za další posluchače těchto ztracených relací vzpomenou dobré myšlenky, záměru, popřát sluchu lidem, kteří se rádi vypovídají z toho, co je trápí.
Možná, že obdobný počin, dát prostor k vypovídání se seniorům, není tak úplně od věci i v dnešní hektické době, kdy se mladí a staří od sebe opět vzdalují mílovými kroky. Je čas na chvilku se zastavit a nabrat dech, ať nás staří nezaskočí.
Žádné komentáře:
Okomentovat