Nebylo v osmdesátých letech v Čechách vnadnější
herečky než byla Lenka Kořínková. Od těch nejmenších až po nás, vzrostlé
svazáky, byla její postava, aspoň ta od pasu nahoru, na dlouhá léta inspirací
k porovnávání s těmi, které se nám líbily.
Čert tomu chtěl, v Liberci se rozjel svazácký klub
mládeže a neměl nouzi o dobré kapely, herce, baviče i sportovce, kteří
k nám rádi přijížděli. O to víc jsme se snažili, aby v klubu Plamen byly i
akce plně v režii středních škol a učilišť. Nebylo střední školy, nebo
učiliště, aby v Plamenu neměla vystoupení studentských kapel, recitálů,
ale i společenské akce, soutěže a kvízy.
Po jedné takové druhý den ráno jsem si řekl, že se půjdu
podívat, jak si po akci předchozího dne studentky z ekonomky po sobě
uklidily. Moje náplň práce to sice nebyla, ale už to další odpoledne jsme měli
mít besedu s Dr. Plzákem. Bylo deset odpoledne a vedoucí klubu, Věrka
Kubišová, popoháněla děvčata, která ten včerejší nepořádek uklízela.
Jedno z děvčat se evidentně ulejvalo a pospávalo
v pohodlném křesle. Nic mi nebránilo uplatnit svou funkci a na děvče jsem
se osopil, co že spí a ostatním nepomáhá. Jak tak třesu spící dívenkou, buší mi
do zad vedoucí klubu: „Nech ji spát, spí už od půlnoci, nechtěla jít po besedě
do hotelu, to není studentka, ale ta herečka Kořínková.“ Ta spala dál, takže
naše seznámení a vzájemné sympatie na první pohled se nekonaly.
Odpoledne, ještě před besedou Dr. Plzáka, jsem o tom všem
vyprávěl Láďovi Barešovi, libereckému kapelníkovi, který občas do Plamene zašel
na kávu. Ten se jen hořce usmál. Patřil rovněž k obdivovatelům mladé
herečky a vyprávěl mi jiný, neměně hořký příběh.
V šedesátém osmém, za vlastní peníze postavil ,,tenhle“
klub mládeže během několika měsíců, žel za stejnou dobu o něj opět přišel. Ono
Pražské jaro v něm probudilo podnikatele, žel 21. srpen 1968 jej opět
vrátil na zem, do reality. Klub pokorně nabídl městu a to jej dalo
k využívání mládežnické organizaci SSM. A tak jsem od té doby hostil kafem
Láďu Bareše, úžasného přítele a kapelníka, ač sám jsem se kafe pít nenaučil.
Jo, a večer Dr. Plzák nepřijel, omluvil se, ale jindy zase navíc
přijela Lucka Bílá, samý řetízek a v černé kůži, rozparek na břiše až bůh
ví kam. Neměli jsme to tenkrát lehké, vždyť i sukně se nosili vysoko, vysoko
nad kolena. A Lucka, ta je měla nad kolenama nejvýš….
Žádné komentáře:
Okomentovat