Viděl
jsem, jak letadla ze vzdáleného letiště nabírala výšku. Jak za
sebou táhla větroně. Lano, co vlálo za letadlem. Představoval
jsem si na něm Belmonda, jak pronásleduje lupiče. Větroň mezitím
v kruzích stoupal výš a výš, jako by chtěl letět do
slunce. Z jiného letadla, toho s vrtulí, se jako hrách sypal mrak
parašutistů. Jako bys foukl do pampelišek, bílých jak maminčino
prostírání, síťka na bělásky, bělmo očí. To vše měli ti
stateční páni nad sebou, když se snášeli za naprostého ticha,
tam někam na louku za machnínskou školou, za hospodou U Zeleného
stromu.
Za
plotem naší zahrady jsem jako kluk slyšel noc co noc dupat ježka.
Ve dne snad ani ne, ale v noci si bral na nohy kanady a dupal,
jako seržant americké armády. Mě bylo hej, já spal tak, jako
jiný kluci ve stanu, a nevylezl bych za nic na světě. Vždyť v té
době kousek za Libercem byla super věznice a v ní vězňové,
co občas utekli. Nemusel to tedy být zrovna ježek, kdo dupal za
plotem u sousedů a snažil se sehnat něco k jídlu. Hlad je po
čertech protivná věc...
Za
plotem taky vedla silnice. Tenkrát po ní jelo, a to si nevymýšlím,
tak jedno auto za hodinu. Do kopce ke kostelu hezky pomalu, z kopce
jim to jelo až ke Stavokombinátu, jako nám na sáňkách. A koně,
co stoupali do kopce, taky žádná sláva. Lehčí to měli ti, co
táhli Seidlův pohřební vůz s nebožtíkem. Ti většinou
umírali hubení a vůz s bujarými oři vystoupal ke hřbitovu,
že jim sotva hudba a průvod stačili. Nelhal bych vám, myslím
zcela vážně. My kluci chodili za koňmi v průvodu, ač nám to
rodiče i pozůstalí přísně zakázali.
Dolů
ke krámu táhli kolem našeho plotu psi a kočky. U krámu si pak
dělali laskominy na to, co si domů odnášeli zákazníci v
plných síťovkách. Za plotem často postávaly ženy
s kočárky se spícími dětmi. I jim se chtělo evidentně
spát, ale byl čas poklábosit si sousedkou. Ta s sebou dítě
neměla, takže nahoru do kopce ke kostelu tlačila kolo s nákupem
na řidítkách.
Za
plotem z druhé strany domu rostly jen kopřivy a hloh. Po nich lezli
šneci s ulitou zádech a taky podle toho kolik napršelo.
Někdy pršelo i celou noc, jindy zase nepršelo celý týden a ani
tehdy se to lidem nelíbilo.
Na
tu stranu, kde rostl hloh a kopřivy, mi z klece na okně v
kuchyni uletěl na jih k Ještědu stehlík, který si sám
dvířka klícky otevřel. Ještě jsem ho párkrát slyšel za
plotem na jabloni, ale za pár dní byl nadobro pryč. Podezíral
jsem z té vraždy kočku, ale chyběly mi důkazy. Za plotem mého i
tak šťastného dětství bylo hodně krásných věcí, spousta
lidí, kteří na opětovali pozdrav klukovi a usmáli se na něj. No
nebylo to báječné a inspirující?
Za
dvorem, na ulici směrem od Chrastavy, jezdily sanitky s pacienty.
Jednou se měl za plotem jet i Závod míru – na kolech, ale nejel,
což jsem bral jako diskriminující. Závod se nakonec jel přes
Bedřichovku, kde byla lepší a širší silnice.
Ulice, co nás oddělovala od Reichlů se budila do ranního slunce hlasem hrdliček a kosů, tancem špačků hledajících svou žížalu. Spát se chodilo, když slunce zapadlo za plotem do postelí u Hradců a nasypalo ospalků do očí holkám Anne-Marii a Renatě přikrytých až po bradu.
Žádné komentáře:
Okomentovat