sobota 15. února 2014

Malé, velké literární retro

Před tisíci léty jsem chodil i já do školy a četl. Když už mi neměl co říci hrdinný kapitán Korkorán, začetl jsem se do knihy vzpomínek Ilji Erenburgra (1891 – 1967), jedné z nejvýraznějších postav intelektuálního světa 20. století. Jeho „Lidé, roky, život – 1961 – 65.“ mě dostaly. Neznám, nic podobného. To, že přežil Stalinovy represe, byl skutečný zázrak nad zázraky.
Jeho vzpomínky jsou učebnicí intelektu, myšlenek i činů, na které jsem zíral s otevřenou pusou. Co stránka v knize, to život člověka, to jeden čin, který náš svět posunul kupředu. Znal se s lidmi z Moskvy, Petrohradu – Leningradu, Varšavy, Berlína, Vídně, Paříže, Londýna i Říma. Za války šel po Hitlerovi, jak po svém úhlavním nepříteli. Přežil jej o víc než dvacet let.
Dá se říci, že mi Ilja Erenburg otevřel okno do světa. Nejenom mně. O to víc mě mrzí, že dnes jej neznají studenti, budoucí učitelé dějepisu, literatury. Neznám člověka, který udělal tolik pro mír a přátelství mezi lidmi. Člověka, jakoby z jiné planety, který žil, aby nám předal poselství o člověku v mezní situaci, o právu na život, o hrozbě války, o nás, i o těch, co si neváží života, toho nejcennějšího, co máme.
Nejde o prázdná slova, ale o odkaz I. Erenburga hovořícího k samé podstatě života na naší planetě, která je ohrožena lidmi, kteří si neuvědomují, co všechno může vzejít z jejich nezodpovědného chování, z válek a konfliktů byť jen lokálního charakteru.
Další z těch, kdo ovlivnil můj pohled na okolní svět, byl rovněž spisovatel a člověk, který se zamýšlel i nad řádem světa, a to od pradávné minulosti do současnosti. Erich von Daniken (1938) autor mnoha knih o dějinách a naší Země, včetně možných návštěv planety příslušníky rozumných bytostí z kosmu...
Splnil se mi sen. V létě roku 2007 přijel do Liberce a ubytoval se v „Babylonu“. Osmělil jsem se, představil se mu a nabídl mu program, který jsem pro něho připravil. Překvapilo mě, že souhlasil. Bez dalšího doprovodu jsme se sami, jen my dva, vydali do libereckých ulic. On v sytě modrém saku s nezbytnou cigaretou v ústech.
Lidé se za námi otáčeli, ale žijícího autora žánru nejlepších knih vědeckofantastické literatury nepoznávali. Cestou Pražskou ulicí jsme si povídali o všem možném, byli jsme spolu na balkonu liberecké radnice a podívali se do kanceláří, jak pracují magistrátní úředníci. Chvilku jsme poseděli v modlitebně nové Synagogy a vyprávěli si o tom, co nás oba spojuje. U mě doma se Erichovi líbily staré pohlednice, příběhy lidí ze života mé rodiny, mé knížky. Překvapivě nepopíral boha a jeho existenci ve veliké vzdálenosti od naší země. Připustil, že se večer před spaním modlí. Překvapilo mě, jak brzo jsme si našli cestu jeden ke druhému, společný jazyk, řešení problémů společnosti. Jako prioritu další existence života na naší planetě zdůrazňoval úsilí o zachování celosvětového míru, který je i předpokladem k uživení všech lidí, boj s dosud nevyléčitelnými chorobami, získávání energie a paliv alternativním způsobem. Erich von Daniken se stále obrací ke čtenářům svých knih s apelem na řešení konfliktů vždy mírovou cestou a humanismem tak blízkým velikánům světové literatury, kterým on dozajista je.

Ač mu tehdy bylo již 72 let, jeho životní optimismus a pracovní elán by mohl být skutečně příkladem i mnohem mladším. Mrzí mne, že osobnost, jakou spisovatel Erich von Daniken je, je našimi současnými čtenáři přehlížena a mnozí, převážně mladí čtenáři o něm nic neví..... Je to skoro k nevíře, ale je to tak....

Žádné komentáře: