Úplné
zatmění slunce. My kluci jsme takové upozornění brali vždy
velmi vážně. Ono toho na vesnici před šedesáti lety nebylo moc
k vidění a tak každé hlášení místního rozhlasu
podbarvené hřmotnou muzikou bylo vítané. Jednou to byly obavy z
nárazového větru, jindy z možné průtrže mračen, z nadúrody
amerického brouka…
To
vše a mnohem více hlásával v naší obci prostřednictvím
tlampačů umístěných na sloupech elektrického vedení náš
soudruh ředitel, ředitel místní národní školy. Měl zvučný
hlas i mimo tlampač. Byla s ním sranda. Byl komunista a líbila
se mu každá ženská, byl taky myslivcem a uměl hrát na housle.
To byla vražedná kombinace, když se rozhodl jít po ženský. My
děti jsme to měly zprostředkované tím, jak na sebe rodiče
křičeli, když to probírali. Diskuse končila, když došlo na to,
že je to kovanej člen strany a ta má v naší společnosti vedoucí
úlohu. Nakonec nám tam v té škole zůstal do šedin a s tím,
s čím na školu přišel - s ideály přizpůsobenými
tomu, aby se měl dobře.
Naučil
mě sice psát a číst, ale ponižoval mě opakovaně. Neměl rád
kosmopolity, lidi ve výkonu trestu, Židy, Němce a lidi, kteří se
mu postavili. Vulgárními slovy nešetřil. Jeho hlášku z první
třídy si až moc dobře pamatuji: „Useknu ti ruku u samé
pr.....!“
Úplné
zatmění slunce. K tomu bylo zapotřebí zakouřeného sklíčka,
nebo speciálních brýlí. Jedny takové, asi jediné v obci,
měl na katedře náš uřvaný soudruh ředitel. Mám za to, že
byl posedlý, vše hlásit v místním tlampači, a pak se hnal do
školy pro speciální brýle. Ty ovšem měly jednu chybu. Byly beze
skel. Soudruh ředitel to vzal politicky, jako odklon od strany, od
lidově demokratického zřízení. Brýle měly dodat vážnosti
jemu, straně i celé nové době. To vše v jeho osobě. Skrz
prázdné brýle však neviděl nic. Vzduch se tetelil horkem, slunce
stálo v horizontu a pak řekl téměř státnickou větu: „Jako
kráva při inseminaci, čas se zastavil.“ A řeka Nisa, co nám
obcí odjakživa protéká, si nevšímavě tekla dál.
Všichni
jsme stáli a čekali co se stane. Menší brečeli, starší se
potili strachy a ptali se rodičů, zda slunce spadne. Nám, co jsme
chodili už do páté třídy, to bylo volný. Ředitel byl nahraný.
Stál tam, že by kůň nad ním plakal, brýle beze skel na nose.
Chtěl hřímat, křičet, velet. Sako s koženými průvlaky,
které nosil od doby, co dostal do obce umístěnku, olezlé věčnými
avantýrami s ženami se blýskalo, jako posmrkané rukávy
spolužáka Rudy. Stáli jsme tam, někdo plakal, někdo jenom slzel,
někomu se jen třásl hlas. A bylo to tady, viděl jsem úplné
zatmění slunce.... Všechny ty živé obrazy, všechen ten
ředitelův vztek, brýle zbavené skel, ošoupané sako na loktech.
Film promítaný za bílého dne. Za zvuků ryčné, budovatelské
písně zvoucí obyvatele na pomoc při žních, při úklidu obce.
Jen hlas byl trochu jiný. To ředitele alternovala soudružka
Ježková, obětavá a na obci zaměstnaná pracovnice.
Byl
jsem malý kluk a obec byla mou lidskou skládačkou. Mozaikou
budování beztřídní společnosti. U nás na vesnici se jí moc
nevedlo. Jedna hloupost vystřídala druhou a ani dnes to asi nebude
lepší...
Žádné komentáře:
Okomentovat