To
máte tak. Přijeli tatraplánem a měli takové kožené kabáty,
které vrzaly. To bylo první, co mě na nich upoutalo. Byli tři a
to vrzání kůže mě rozbrečelo. Později se mě snažili
přesvědčit, že to nebyla tou vepřovinou, ale tím, jak se vrhli
na tátu oblečeného jen v trenýrkách, a jak ho hrdinsky
policejními chvaty povalili na zem a spoutali… Od té doby miluji
policajty, a vím jak těžkou a nebezpečnou mají práci. Jsou to
odborníci na myšlení, vyrážení dveří. To mi tehdy stačilo
k udělání si profilu policajta na dlouhá léta dopředu.
Mohou si za to sami.
Táta
byl ve vyšetřovací vazbě dost dlouho na to, aby na polích dozrál
do konzumní jakosti český květák, sudetský karfiol. Máti jej
pokaždé obalila celý ranec a vezli jsme jej do liberecké věznice.
Já, dosud odpůrce smaženého květáku, jsem si to ve své dětské
hlavičce zaškatulkoval na jednou provždy. Vyšlo mi z toho:
vzali mi tátu, budu mít rád něco, co má rád i on – obalovaný
květák. A tak došlo i k tomu, že z rance květáku pro
tátu, jsem tajně uždiboval při vědomí toho, že jsme tím nějak
spojeni, a že na tátu myslím. Tohle odůvodnění se mamince
nelíbilo a prý se tomu na cele smál i táta.
Chtěl
jsem se s tím obrátit na ombudsmana, ale ten ještě
neúřadoval, na Gottwalda, ale ten neměl čas. Právě se chystal
do Moskvy a Marta mu hned, jak se vrátil z Ruska žehlila šaty
do rakve a prala spoďáry, aby ji ostatní soudružky, co mu přijdou
políbit ruku, nepomlouvali. Byly to hrozné časy. Táta v krimu bez
obžaloby, Stalin v Rusku ve futrálu a komunisti v Machníně
pořád dokola hráli z místních tlampačů Suliku, oblíbenou
Stalinovu gruzínskou píseň.
Já
doma řval, protože jsem si myslel, že když umřel Stalin, že se
zhroutí svět. Máma si to nemyslela a nafackovala mně, dítěti,
že jsem blbec. Byla amnestie a tátu pustili z vazby. Doma se
to srovnalo, ale mě pořád nebral nikdo vážně a já si myslel,
na rozdíl od táty, že to bude pořád lepší… Stal se ze mě
vzorný pionýr.
Rodiče
mi do toho moc nemluvili, každý si sám za sebe musí sáhnout na
rozpálenou plotýnku, neboť jinak neuvěří. Chlapům to jde líp.
Některé ženské jsem poznal jako neuvěřitelné politické svině,
ochotné jít bonzovat kamkoli a kdykoli kohokoli napráskat.
Ještě,
že mi z těch pradávných dob něco zůstalo – láska
k obalovanému květáku, potažmo k bílé, květákové
polívce. Svět se kamsi pohnul. Snad kupředu, co já vím. Někteří
obrátili svá přesvědčení o 180° a jsou z nich
kapitalisté. Jiní sedí v úřadech a dělají vše pro
zabezpečení svých rodin a rodin, svých milenek a známých. A tak
to chodí celých mých krásných šedesát sedm let, co brázdím
ulice Liberce a jeho okolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat