Před 50 lety bylo v Praze
486 taxíků osobních, 74 dodávkových a 614 jejich řidičů. Zajímavý byl podle Večerní
Prahy i systém odměn a prémií. Podle úplně nového způsobu dostávali řidiči za
každý ujetý kilometr 50 haléřů mzdy a kromě toho vytvářeli rezervu 5 haléřů na
doplňkovou mzdu, jako byly dovolené a svátky. Už tehdy existovaly i zdůvodnitelné
příplatky. U lepších aut, jako byla tehdy pohodlná Volha, to byly od 10 hodin
večer do rána do 6 hodin 2 Kč, u aut Tatra 603 2,40 Kč. Dál to bylo 10 %
k ceně jízdy do okrajových míst. Ne však víc, než 4 koruny z celkové
sumy. Pracovní doba: 46 hodin týdně. Cena se počítala podle počtu ujetých
kilometrů. Za 15 km po Praze od 15 Kč do maximálních 19 Kč. Jo a zkoušky ze
znalosti měst se žádné nekonaly. Stačila trojka z vojenské služby, párkrát
se projet městem a z řidiče byl taxikář.
No a teď si to přeberme, co se
pokazilo, a co se za padesát let změnilo. Mnoho, dá se říci, že všechno. Hlavní
město je v průvodcích pro cizince pojmenováno tím, jak poctivě své řemeslo
taxikáři provozují. Je to řemeslo rizikové, nevděčné a přesto se vynášející.
Nedovedu si představit, proč by to jinak ti sveřepí chlapci dělali. Stát často
vedle zmateného bohatého turisty a neokrást jej, sedět vedle pasažéra, který se
v momentě změní v násilníka a
řidiči taxikáři jde o holý život. To vše vede k domněnce, že právě jejiczh
zaměstnání je, jako jedno z mála, řazeno mezi rizikové, adrenalinové,
nebezpečnější, než mnohé jiné...
Za velmi dobře placené mise
našich profesionálních vojáků v cizině, je těmto dobrovolníkům po měsíci
služby přiznán statut plný výhod veteránů-legionářů. O co nebezpečněji je na
tom v Čechách taxikář? Za předraženou jízdu může dostat pár facek, nebo i
kudlu do zad. Podle toho, na koho narazí. Placený voják, žoldák i taxikář dnes
po padesáti letech musí počítat s tím, že svět je jiný než byl. Plný
překvapení, deziluzí a pojmenování, která nepotěší, nebo naopak přinesou do
rodinné pokladny peníze, které by si v kanceláři, nebo v technických
službách tihle chlapci za osm hodin práce denně nevydělali.
Těžko se dají adrenalinové služby pro společnost srovnat s dobou
tehdy a dnes. Asi ne každý z nás by dnes dosáhl na volant profi-taxikáře,
jako ne každý se stane placeným vojákem na misii ve válečné části světa. Kdeže
jsou ty časy, kdy jsme i my, kdysi vojáci povinné dvouleté vojenské základní
služby měli na to použít služeb taxi a stihnout v deset hodin večer návrat
do kasáren – před večerkou. Je to krásné vzpomínání. Nebyl jsem sám, komu taxík
zastavoval v létě roku 1968 pravidelně před dolními kasárnami
v Liberci tak, aby prošel branou minutu před desátou....
Žádné komentáře:
Okomentovat