„Neřeknu!“
„No, vidíte, maminko, sama,“ ozývá se paní doktorka. „Pepíček
může od nás rovnou do výkupny sušených bylin, jak hezky
vyslovuje.“ Jen Pepíček se kaboní. Hrál to na modrou knížku,
nechtělo se mu jít po prázdninách do školy, do 1. třídy.
Rodiče oblafnul, ale logopedka mu na špek neskočila: „Pepíčku,
na odklad to není. Maminka zaplatí u sestřičky 30,- korun českých
a ty, ty se těš do školy…“
Výkupna,
sběrna. Jestli jsem něco někdy panu Hrabalovi záviděl, tak to
bylo ono razítko v občanském průkazu: zaměstnán, coby vykupitel
ve sběrně druhotných surovin, v našem případě ve sběrně
starého papíru. Starý pán věděl moc dobře do čeho jde. Osm
hodin se dát masírovat něčím, za čím jiní jezdí do Lurd,
nebo na Kavkaz. Panenko svatohorská, vždyť on se tam naučil, co
neuměl! Jeho práce byla stálým školicím střediskem.
Jestli
se hrabě Tolstoj naučil, co neznal v Krymské válce, tak
velký interpret bolestí a strastí českého člověka, pan Hrabal,
vše dohledal v kupě starých novin, barevných časopisech,
v červené knihovně a vší té předválečné literatuře,
která v torzech, bez přebalu, bez prvních a posledních
stránek, převázaná motouzem končila ve sběrně použitého
papíru, v rukách samotného Hrabala. S velkým „H“ na
počátku jména, pábitele naší literatury.
Říkejme
si co chceme. Tam se naučil velký Hrabal tak originálně psát.
Nemíchat, stačí protřepat. Zapomenout na interpunkci, kde a o čem
psát. Nejlépe bez teček a čárek popsat celý arch. Je to
originální, neotřelé, žádná komplikace, svéráz velkého
ducha Jaroslava Haška. Ten na jevišti větším a v barevnějších
kulisách sehrál Shakespearovskou roli na každém centimetru. Můj
vzor byl ale pan Bohumil Hrabal. Místo piva jsem sice polykal jedlou
sodu, ale vším tím, čím jsem byl, děkuji jeho vzoru.
Jeho
svět křehkého zemdleného starce, prahnoucího po fyzickém teple,
je parafrázován, hanoben a v katolickém tisku zesměšňován
hlupáky. Pokud Hašek nedostal Nobelovu cenu za literaturu je
správné, že ji má jen Seifert. Závidím Hrabalovi školu života,
ten věčný boj s literaturou faktu, tu zkušenost a radost nad
tím, co všechno v těch starých krabicích s papírem
našel a k čemu to použil.
Ach,
pane Bohumile Hrabale, už to není, co to bylo. Dnes lidé třídí
i starý papír a knížky bez desek. Měl jsem vás rád, pane
Hrabale, hvězdo Koh-i-noru. Nikoho lepšího jsem kolem sebe
nenašel. Četl jsem všechno a i já byl hrdinou vašich příběhů.
Aspoň si to myslím.
A
jsem hrdý na vás. Mít takového literárního otce, který by se
koukl a řekl: „To myslíš vážně, že bys chtěl taky takhle
psát?“ A už bych ji chytil, až by mě ucho začalo hřát.
Svět
je divný kolotoč. Hodně se podobá sběrně papíru...
Žádné komentáře:
Okomentovat