Za mého mládí, tak šedesát let zpátky, bylo město
šedivé, monotónní a čekaly jej horší časy. Opadávání
omítek, zatírání prvorepublikových a německých válečných
nápisů vápnem, jako i pozdější nápisy z let 1968 – 69
vyjadřující se ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do města.
Bylo 10 let po válce a metropole severu na tom byla
stejně, jako blízký Jablonec nad Nisou nebo vzdálenější Česká
Lípa. To poslední, nač myslel majitel nemovitosti, byla omítka,
plot, výměna oken. Dosídlenci, ale i těch pár starousedlíků
nebyli „schopni“ uvěřit, že to velké stěhování národů
Evropa ustojí bez války, že se Němci nevrátí.
Lidé v metropoli severu si začali pomalu zvykat
na to, že jsou tu doma. Do lesů kolem měst ještě masově
nechodili, kráse Jizerek a lyžování na Ještědu dosud
nepropadli. To vše mělo záhy přijít. Konfiskáty domků
přecházely z první ruky, kde stály bratru pět tisíc,
následujícím zájemcům do vlastnictví už za násobky původních
cen.
A začalo se hledět i na to, jak chalupa vypadá
zvenčí. Sláva to nebyla, to vám povím. Tašky na střeše nic
moc, štípaný přírodní
materiál z Jablonecka byl moc těžký, nemoderní, nový
eternit byl lehký, žel později zjištěno i rakovinotvorný. Barva
omítky v v čase první spartakiády, byla bílá, případně
šedá. První se v šedou změnila v příštích letech
sama, jiná snad ani nebyla.
Bylo, nebylo, nechtějte od desetiletého kluka, aby si
pamatoval všechno. Své město miloval a nedovedl si představit
jiné, hezčí. Snad později, kdy se už uniformita i jemu se
přestala líbit, si uvědomil, že i domy, potažmo ulice mohou
kvést barvami jako polní kvítí. A taky, že ano. Žel ne
v Liberci. Na ochranu těch, co se i tenkrát snažili
připomínám, že barvy nebyly nic moc. Spad z továrních
komínů a místní klima měnily každou barvu po pár letech v
universální kasárenskou šeď.
Věda, technika, chemie a lidský um stály u zrodu
stálých fasádních barev současnosti a ty jsou konečně krásné.
A tak se před už rokem 1989 opravovalo a natíralo. Domy dostávaly
nové omítky, kuriózně převážně jen do ulice, někdy jen do
výše 1.patra. Po roce 1989, kdy se majetek města „zprivatizoval“,
noví šťastní a úspěšní podnikatelé, bůh jim žehnej,
opravovali svůj majetek už v zářivých pastelových barvách.
Většinou nebylo a není toho,
kdo umí namíchat barvu, která neuráží, která ladí. Jsou i
výjimky, a to pak má jeden radost, že je v Liberci.
Máme z ulic často i barevné úly, domy jako
nevěstince, katovny, jedovaté houby, co by odpudily i hady škrtiče,
hladové draky nebo červené mravence. Vidím-li takový barevně
nesourodý dům bývá mi až špatně. Je mi těch lidí, co tam
bydlí, líto víc, než těch, co chodí kolem, kroutí hlavou a
tiše se modlí. A není to jen Liberec, kde jsou fasády nesourodé,
barvy neladí a spíš urážejí. Hned druhý v pořadí je Hrádek
nad Nisou. To si pak říkám, že takové barvy jsou snad gratis.
Reklamní a za trest.
Kdo a čím donutil majitele změnit přírodu na
Disneyovskou pohádku v podhůří našich hor v povodí
Lužické Nisy? Už aby konečně útvar hlavního architekta, který
stále ještě není (?) našel a doporučil kompromis, jaká barva
se kam hodí. Je smutné obléknout krásné město do karnevalového
oblečení v barvách, které nepatří do ulic s historickou
tradicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat