Egonovy pohledy

úterý 7. července 2015

Když uhodí horka

Uhodí tak jednou, dvakrát do roka. Že bývala vždy, dokumentují naše fotografie z doby před padesáti, šedesáti léty. Kolik nám to bylo? Asi málo. Ležíme nazí na bříšku a paseme ovečky, kolem je horko a náš výraz svědčí o tom, že vývoj člověka a lidoopů je do dvou let rovnoběžný a záleží na trávení, jak a co jíme. Fotografie jsou důkazem toho, že se vědci nepletou.
Sluníčko umí zatopit. Vzduch kolem nás se jen tetelí a pokud je bezvětří, pak jsme jak v remosce. Od země, která je ohřátá, až po vzduch, který stojí a ani se nehne… Pes leží vedle mne, a o čem přemýšlí, raději nechci domýšlet. Tak mě napadá, když se psovi škvaří horkem mozek, zda i s tím počítá moje životní pojistka… Bude to z vedra. Ležím na břiše, nic a nikoho nepasu, přemítám a asi brzo usnu.
Pes oddychuje, Jsou mu čtyři roky a právě se začal odchylovat od lidí, od mých představ. Nevím, jestli psi mají vysoký tlak, cukrovku, to, co má prezident Zeman, prostatu, ploché nohy, v koleně artrózu. Jak se s ním dohovořit, když si tak hezky lehl vedle mě a sní o tom, jak být velikým psem, nebo i jen člověkem….
Sluníčko si taky myslí své a obloha je bez mráčků. Vzpomínám si, jak jednou otec na 1. máje v době rádiovek šel do průvodu a zapomněl ji doma. Po návratu zvracel a měl revoluční myšlenky, což v rámci rodiny zjednodušil a dotkl se funkce matky, načež byl mokrým hadrem uveden do stavu, že jenom zvracel a na revoluci doma zapomněl…
Je horko a člověka napadají věci, co by jinak neřekl, pil by, jedl by, co jinak ne. U psa, co mi leží po boku, to je stejně. Horka jsou přímo vražedná. Ptáci, čápem počínaje a dravci konče, ani ovečky venku na stráni se nepřetrhnou snahou klapnout zobákem. Teplo je vražedné a dovedu si představit, jak unaví mladé muže na stavbách, děvčata v pokladnách supermarketů.
Všichni trpíme a bojíme se přiznat pravdu. Horko je krásné a za pár dní už zase bude zima a Jana se mě zeptá: „Egonku, přitopíme?“ A tak si říkám - vydržme. Jezdí se za velké peníze za horkým počasím bůhví kam a tady to máme doma. Ušetříme. Stejně jsme divní tvorové. Chceme to, co nám schází, co máme odmítáme. Léto je však od toho, aby se sluníčko vyřádilo a bylo horko na padnutí, zima, aby mrzlo na kost. A tak si dál ničím zdraví opékáním a piji vše, co teče. Zítra, nejpozději za pár dní, až bude pršet, budu jen vzpomínat a litovat, že jsem na tom hřejivém sluníčku doma nevydržel déle…

     

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka