Uhodí
tak jednou, dvakrát do roka. Že bývala vždy, dokumentují naše
fotografie z doby před padesáti, šedesáti léty. Kolik nám
to bylo? Asi málo. Ležíme nazí na bříšku a paseme ovečky,
kolem je horko a náš výraz svědčí o tom, že vývoj člověka a
lidoopů je do dvou let rovnoběžný a záleží na trávení, jak a
co jíme. Fotografie jsou důkazem toho, že se vědci nepletou.
Sluníčko
umí zatopit. Vzduch kolem nás se jen tetelí a pokud je bezvětří,
pak jsme jak v remosce. Od země, která je ohřátá, až po
vzduch, který stojí a ani se nehne… Pes leží vedle mne, a o čem
přemýšlí, raději nechci domýšlet. Tak mě napadá, když se
psovi škvaří horkem mozek, zda i s tím počítá moje
životní pojistka… Bude to z vedra. Ležím na břiše, nic a
nikoho nepasu, přemítám a asi brzo usnu.
Pes
oddychuje, Jsou mu čtyři roky a právě se začal odchylovat od
lidí, od mých představ. Nevím, jestli psi mají vysoký tlak,
cukrovku, to, co má prezident Zeman, prostatu, ploché nohy,
v koleně artrózu. Jak se s ním dohovořit, když si tak hezky
lehl vedle mě a sní o tom, jak být velikým psem, nebo i jen
člověkem….
Sluníčko
si taky myslí své a obloha je bez mráčků. Vzpomínám si, jak
jednou otec na 1. máje v době rádiovek šel do průvodu a
zapomněl ji doma. Po návratu zvracel a měl revoluční myšlenky,
což v rámci rodiny zjednodušil a dotkl se funkce matky, načež
byl mokrým hadrem uveden
do stavu, že jenom zvracel a na revoluci doma zapomněl…
Je
horko a člověka napadají věci, co by jinak neřekl, pil by, jedl
by, co jinak ne. U psa, co mi leží po boku, to je stejně. Horka
jsou přímo vražedná. Ptáci, čápem počínaje a dravci konče,
ani ovečky venku na stráni se nepřetrhnou snahou klapnout zobákem.
Teplo je vražedné a dovedu si
představit, jak unaví mladé muže na stavbách, děvčata v
pokladnách supermarketů.
Všichni
trpíme a bojíme se přiznat pravdu. Horko je krásné a za pár dní
už zase bude zima a Jana se mě zeptá: „Egonku, přitopíme?“ A
tak si říkám - vydržme. Jezdí se za velké peníze za horkým
počasím bůhví kam a tady to máme doma. Ušetříme. Stejně jsme
divní tvorové. Chceme to, co nám schází, co máme odmítáme.
Léto je však od toho, aby se sluníčko vyřádilo a bylo horko na
padnutí, zima, aby mrzlo na kost. A tak si dál ničím zdraví
opékáním a piji vše, co teče. Zítra, nejpozději za pár dní,
až bude pršet, budu jen vzpomínat a litovat, že jsem na tom
hřejivém sluníčku doma nevydržel déle…
Žádné komentáře:
Okomentovat