Obloha,
kde slunce chodí spát v červenci po deváté večer... Jen se
podívejte! Je nádherná a jedinečná. Vše kolem slunečního
západu je jako z broušeného skla, jako rajčí peří, paví pera,
duhové rybičky. Jako bych hleděl do rozkvetlého sadu meruněk,
cítil vůni burgundského vína, pečeného masa z kance,
nakládaných houbiček. Obloha je jako talíř a hlavním chodem je
slunce, které jen zvolna zapadá. To pak bohatou tabuli na stole
střídá rej sklenic mešního vína a ohňostroj padajících
hvězd. To vše je tak krásné, že se mi to asi jen zdá
nebo je to fata morgana. Než obloha zčerná tmou a barvou topazu na
nahých stehnech tanečnic z Moulin Rouge, vydá svědectví o roji
světlušek nad mořskou úžinou.
Miluji
tu krásu malované oblohy a slunce, co se poroučí a pomalu
odchází, propadajíce se do bizarních tvarů oblaků. Mám to
štěstí pozorovat tu úžasnou scenérii ze zahrady nad údolím,
proti lesům, mokřadům a stráním, kde je svět sem tam ohraničen
stromem, úvozem či náspem. Odtud se nikam neutíká, tady se
snoubí nebe s krajinou a vysoká tráva se v poryvech větru vlní
jako mořský příboj.
Nad tím
vším obloha, jako benátské zrcadlo, odkud fouká barokní
andělíček trychtýřem vítr do kopců a remízků. To se pak
plaší spárkatá, a létají i listy mého diáře a psí hračky.
Hlavně chlupaté tenisáky, co se tak dobře drží v tlamě
Vilínkovi, psovi z útulku, který se u nás učí žít. Každý
večer všichni, včetně psa, který ještě neví, co se patří,
usedáme a čekáme, kdy se objeví první hvězda, aby řekla, že
se zvedne opona. Oblohou se mihnou vzdálené blesky a tiše hřmí,
jako když někdo ve vzdálené kuchyni uklízí nádobí. Při tom
se oblaky hrne na štaflích spousta malířů a štětkami se snaží
natřít něco, na co barvy nemají.
To jenom
slunce umí malovat všemi barvami a k tomu čarovat s hudbou
andělských trub. Z oblaků se na obloze vytvoří Amazonka, řeka,
ta největší. Zároveň ryby, stíny papoušků, hadů, opiček a
dravců, žijících tam nahoře. To vše ve mně vzbuzuje víru, že
obrazovka na obloze hraje onu Šostakovičovu symfonii na počest
vítězství. V oblacích plá vatra indiánů, vítězů nad
přírodními silami.
Obloha
žhnoucí sytými barvami bledne dlouhou nocí a chlad Amazonky klesá
do trávy, kde z ní ráno zbude jenom rosa a země se pomalu
ochladí. Do starých kolejí se vše vrátí až večer...
Žádné komentáře:
Okomentovat