Cesta trojjazyčná

I dvakrát týdně jedu tuhle cestu. Nechte si o ní vyprávět. Sednu si ráno do auta v metropoli a se sluníčkem v zádech a Ještědem na levoboku jedu směrem k hranicím. Vesničky a města rozesetá kolem, jsou vidět shora – většinou jen sem tam střecha, most, komín, fabrička... Ráz krajiny se schová za ukazatele, směrníky a různá upozornění, kam třeba a kam neradno odbočit. Kdyby kolem nebyly než hluboké modrozelené lesy, kopce, kus řeky, pasoucí se koně, hřbitovní stráň, řidič by nevěděl, kam odbočit – za kruháčem je Bílý Kostel a vlevo hřbitov.

Cesta vede dál, vpravo i vlevo stráň, les a cesta, jako bych jel po mořském dně. Obloha je všude a kolem je Tichý oceán. To musíte vychutnat. Divocí ptáci se zahnutými zobáky, lišky, kolouši. Zajíci – úplný živočichopis. Jsou tu každý den, stačí se jen pozorně za jízdy dívat okénkem. To jinde neuvidíte, než právě zde, v arše Noemově.

Pak šupem dolů ke Kristýně a k první hranici. Tady si pokaždé vzpomenu, že nemusíte zastavovat a ukazovat, co máte v peněžence a v kabelce za poklad. Pak už jen 800 metrů Polskem, kde si stačíš levně nakoupit maso, karfiol, benzín, sýry, jogurty, minerální vodu, květiny a třeba věci z proutí, koš, sádrového trpaslíka...

A je tu most. Nisa pod ním nám ztloustla a na mostu opět ani živáčka. Šlápneš na pedál a auto jenom radostí poskočí. Kdeže jsou ty fronty čekajících na hranicích na odbavení? V Žitavě jsi bez kontrol, v zádech Česko, Polsko a nyní rovinou do žitavských hor.

Ti Němci mají stále navrch, s tím nic nenaděláš. Všude pořádek, čisto, slušnost z nich až kape. Ostříhaní, žádný bezdomovec, domy opravené, ploty natřené, silnice jaká má být, chodníky vydlážděné. Já chci Žitavou jen projet – mířím do Čech. Cesta kopíruje hranici a po pár metrech se noříme do kopců a hvozdů dávné cesty, plné vzpomínek saských velmožů, studánek u cesty, zájezdních hospod, milionu zatáček, cesty strmé i náhle padající střemhlav dolů. A kolem nic víc než stromy, spousta smírčích kamenů a pastva pro oči, co téměř zapomněly, jak vypadá upravený les. Po stranách cesty vytěžené složené dřevo a všude kolem opět čisto, v létě, jako v zimě.

Až je mi ouzko. Motýli kolem dokola a pokud je tu stavení, pasuje sem tak, jako to ze dřeva vyřezané závodní auto s řidičem v kožené čapce na začátku stoupání. Pak už jen mírný kopeček a jsou tu Petrovice v Čechách, kousek od Jablonného v Podještědí a je tu hned jiná krajina. Po obzor nádherná, vlevo stádo krav, v dálce už blízký hrad Lemberk, o něco dál za ním pak Ještěd. Domky jsou stále blíž k silnici, vpravo Ralsko, před námi bazilika v Jablonném.

 Křížíme cestu, kterou jsme opustili v Bílém Kostele, abychom si krapánek zajeli. Stálo to za to, jako pokaždé. Během několika minut projedeme Trojmezím, třemi zeměmi a spoustou nádherné přírody. Nechť je i vám tahle alternativní cesta blízká, milá, jako mně. Pokaždé jiná, pokaždé krásná, jedinečná a trojjazyčná...