Jak ubývá světla, tak se barví stromy. Kdo nikdy nešel v létě trávou bos a nenadechl se studeného jitřního vzduchu? Plíce se sevřou a ústa se brání polknout. Ucítíte svíravý pocit tonoucího ve studené řece, kdy nohy i paže odmítají poslouchat, obličej tuhne a chce se křičet. Zrádná chladna zrána. Oči hledí nevěřícně. Včera tu ještě dva seděli na lavičce a dneska po nich neštěkl pes. Lavička je jako postříbřená milionem hvězd, hvězdiček z třeskutého sskla a napadrť rozbitých skleniček.
Jak kulisa mrazivého lesa, stromů, co se oděly bílým batistem. Křupe to bílé pod nohama a zmrzlé lístečky se lámou. Zmrzlá tráva. Zmrzla přes noc, stihla to ráno do pěti. Z ledu zbude jen voda, dřív než půjdou děti do školy. Zbude jen trošku stříbra na střeše auta z Bedřichova nebo na tom, co stálo pod Ještědem směrem k Výpřeži.
Kolem desáté už jako by nic. Slunce hřeje a ten, kdo se právě probudil by nevěřil. Je podzim a brzo ráno hnusná zima. Jeden neví, co by si na sebe vzal. Kdo brzy ráno vstává chodí nabalený a v poledne přemýšlí, co by svlík.
Je podzim, paleta barev nevídaná, od žluté po červenou, jak vlajka Habsburkova. To potrvá jen chvilku. Dočkáme se i mnohem horších čvachtanic. Každá teplá bunda bude dobrá a taky boty, co nepropustí zhola nic. Pak se obloha změní, voda z plískanic nás přestane trápit a bude padat sníh.
Maminčino: „...a teple se oblékni“, nám bude znít v uších čím dál víc
Žádné komentáře:
Okomentovat