Upadl jsem a ležím. S úpadkem to nemá zhola nic do činění. Ležím. Na chodníku. Na zádech. Tuhle mě kolega pan Vít na travelátoru přivedl do rozpaků. Bravurně naskočil a travelátor jej v mžiku oka položil na záda. Jen to žuchlo. A v tom je ta potíž. Nikdo s tím nepočítá. Ten, který leží i ten, který se jen kouká. Takové vzájemné překvapení, jednoduché jako facka. Jeden leží, druhý stojí a ani jeden tomu nevěří. Já řekl: „Dobrý den“, a on:“Nic mi není“. Konverzace nic moc, ale v tu chvíli beru vše, protože jsou chvíle, které se neopakují.
Ležím a dýchám těžce. Ne, nic mi není. S hlavou na asfaltu vypadám, že jsem si šel lehnout a chystám se spát. Nikoli. Jen mi uklouzly nohy. Nové boty jsou jako snowboard, mají velikost 46. Ležím a uvažuji. Pozoruji kolemjdoucí. Někdo se usměje, jiný hodí očkem, jeden muž mne překročil a řekl mi: „Promiň“. Minci mi nehodil.
Já si ležím. Nic necítím a uvažuji, zda bych neměl vstát. Všude kolem mě je to stejné. Nesypou.. Stále ležím, už aspoň 20 vtěřin. Vstanu, uklouznu – budu mít znovu takové štěstí nebo si něco zlomím? Jaké jsou záruky? Nějaká paní, asi od Červeného kříže, mi zvedá ruku a chce mi něco změřit nebo taky ukrást hodinky: „Je vám něco?“, slyším zřetelně a hlasitě. „Ne, nic mi není“. „Tak proč tady ležíte?“ „Já si nelehnul schválně. Uklouzl jsem“. V tom je rozdíl. Hledám svědky, pak vstanu a půjdu. Bude to těžký, každý přidal do kroku.
Vstávám. Bolí mě hýžďové svalstvo. „Zadek mě bolí“, řekl bych mámě, ale ta už tu léta není. Ještě, že mi nic není. Vstal jsem a koukám kolem sebe užasle. Půl města chodí kolem a nic o mém pádu neví. Vstal jsem a jdu. Po chodníku, co zvoní mrazem a klouže. Pospíchám. Co chvíli někdo upadne a leží. Nechce se mi s ním konverzovat. Leží? Tak ať si leží, však za chvilku vstane! Asfalt i na chodníku studí a obrubník pod hlavou taky není nijak pohodlný...
Žádné komentáře:
Okomentovat