středa 6. dubna 2011

Není peklo jako peklo

Řekne se archiv a každý si hned myslí, že je to něco hluboko v suterénu s malými zaslepenými okénky, plné starých pánů zavřených se starými papíry, daleko od lidí…
Pro mě, jako kluka, se zdál být liberecký archiv tím, kde chtěl snad i bydlet tak, jako můj velký vzor, archivář Vladimír Ruda. Liberecký archiv byl tenkrát ještě v Moskevské ulici. I po padesáti letech si pamatuji obrázky na chodbách i na schodišti. Archiv byl pro mě egyptskou pyramidou a její šéf něco jako egyptský faraón. Takovou moc měl v mých dětských očích archiv a ono to vše přitom bylo o člověku, který mne s archivem seznamoval..
Liberecké dějiny mi, v kontextu s tím, co se dělo ve světě, zprostředkovával člověk, který mě naučil dějinám naslouchat, číst si v nich, přednášet o nich a nakonec o nich i psát. Na začátku jsme chodili přednášet společně na besedy a proto dnes vím, že nikdy nedosáhnu toho, co můj velký vzor, archivář Vladimír Ruda. Nebyl jsem sám, kdo obdivoval jeho píli, znalosti a schopnosti.
Byl to také on, kdo mě poslal do Pekla. Ne do toho u Vratislavic, ale do Pekla za Hejnicemi, za spisovatelem Václavem Kaplickým, autorem historických románů odehrávajících se i v našem kraji. Václav Kaplický si vážil pana archiváře Rudy tolik, že mu posílal vždy třetí opis své nové knihy, aby mu pomohl opravit chyby a zpřesnit detaily. Autor knih „Železné koruny“, Kladiva na Čarodějnice“, „Rekrutů“, „Čtveráků“ si našel v Pekle pěkné prostředí, kde trávil s manželkou celé jaro, léto, podzim, až do září, kdy konečně v okolních lesích začaly růst pořádně houby. Zamiloval si Jizerky i kraj na sever od Ještědu a dovedl o nich překrásně vyprávět a já měl to štěstí, patřit k těm, kteří jej rok co rok v Pekle mohli navštěvovat.
Měl jsem štěstí na velké učitele. Později jsem pochopil, že oběma, jak Vladimíru Rudovi, tak Václavu Kaplickému, šlo víc než o historický rámec, statickou kostru příběhu, ale o skutečný příběh lidí, možný a srovnatelný s přítomností. Vždyť jen samotné studium archiválií a „místa činu“ zabralo Václavu Kaplickému vždy víc jak dvě třetiny z času na psaní, kterou věnoval „terénu“. Samotné psaní představovalo pak „jen“ třetinu času celku.
Díky naslouchání a obdivu k takovým osobnostem můžeme všichni občas něčím přispět k poznání dějin našeho města, okresu i kraje.

Žádné komentáře: