Páv v našich končinách v historických filmech nesměl scházet na žádné velké hostině. Na talíři byl, je a bude dekorací moci, bohatství a krásy. Ve skutečnosti je to pták hloupý, jehož hlava mi připomíná hlavu hadí a volání hlas smrti. Paví zpěv zní jako škrábání nožem po dnu hrnce nebo zavírání rezavých vrat na přehradě. Páv je přesně to, co odpovídá rčení: Navrch huj, vespod fuj. A pokud je pávů víc, pak se to vše počtem jejich skřeku násobí a zní to, jako by vás hudbou mučili. Už nejste někde v parku vedle v zámku, ale tam, kde jste nikdy být nechtěli – na obraze Hieronyma Bosche, někde v pekle patnáctého století, kde kolem vás, jak v blázinci, tančí blázni a pomatenci a místo hudby zní ryk z pavích hrdel a vějíře perutí.
Pávi se většinou drží v tlupách a jejich útok se omezuje na hlasovou kakofonii, tady u zámku tomu ale bylo naopak. Hejno těch prapodivných ptáků jeden opustil. Nechal jsem auto stát na hlídaném parkovišti, zaplatil poplatek a paní, co hlídala ten plácek, si očividně nebyla jistá, zda to vím: „Jaká je barva vašeho vozu?“ Byl jsem si jist, že se jí ulevilo, když jsem oznámil, že není černá.
„Slyšíte ty rány? Tam, kolem toho černého mercedesu chodí páv. Chodí dokola, obejde auto ¨dvakrát, pětkrát a oči má jen pro ně. Pak o metr povyskočí a zaútočí. Drápy drásají z boku černý lak, v němž se viděl a zobákem klove do oken. Tak to jde, co tu auto stojí. Nic nepomáhá, ani křik, ani větve, rukou mávání.“
Vějíř pavích per se otevírá, jak nad trůnem smaragdy v bombajském paláci šacha. Pták naposledy klovne a tanec opakuje dál a v další sérii. Spousta lidí už přihlíží a dohadují se, zda by pomohli hasiči. Paní, co hlídá parkoviště, se evidentně bojí, aby ten ďábel v podobě paví nezaútočil i na ni. Je zdejší a přesto, že páv vlastní mozek velikosti špuntu od šampusu, mohl by si ji zapamatovat a třeba navečer, až na ni půjde spaní, mohl by se jí na dvorku mstít.
Našel se jeden odvážný a pomateného ptáka zahnal n dvůr zámku k ostatním. Přišel i majitel dobitého mercedesu, ale nechal to tak. Nechtěl se mstít. Ostatní sedli za volanty svých vozů a odjeli.
Já dojedl na protější terase vepřové výpečky, zapil je malým Kozlem, sedl s Janou do auta a odjeli jsme také.
Budiž nám ke cti, že jsme už nešli za předražené vstupné do zámku. Jeli jsme z Ploskovic do Terezína, kde jsme toho viděli víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat