Kdybych si měl vybrat, tak haardeckou hraběnkou by byla průvodkyně na barokním zámku pár kilometrů hned vedle. Po celém našem pomezí s Rakouskem i za ním by byly při silnici cedule: „Navštivte hrad Haardegg.“
Zblízka vypadal trochu jako náš hrad Kost. V okolí Dyje nic romantičtějšího nebylo. Připadal jsem si jako doma, zrovna tady ano. Samý školní výlet, samé šipky k hradu. Co mě udivilo, děti hrad míjely. Ke hradu jsem pokračoval sám, pominu-li svou přítelkyni, kterou zajímalo ptactvo a z něho nejvíc dravci… Vstupenka za 8€ a pokud navštívím i vedle stojící barokní zámek (pár kilometrů po hlavní dolů), tak vstupenka za 10€. Docela chytrý marketingový tah. Střechu hradu opravovala parta našich pokrývačů, jak vyplynulo po mém pozdravu, na který odpověděli česky. Z rozhovoru jsem pochopil, že Rakušani na prohlídku nechodí, neboť je to příliš drahé. Velká vydání nemilují a tak se od bran vrací.
Hrad je jedna velká zřícenina a paní hraběnka je držgrešle, což mi připadalo humorné. Z pohledu poučeného laika i tak bylo na co se dívat, neboť hradu se nevyhýbaly celebrity napříč stoletími ani rakouské příhraniční dějiny. S dobrým pocitem, že jsme přispěli na obnovu, byť soukromého hradního parku našich sousedů, spěchali jsme dál do Dolních Rakous využít druhé části vstupenky navštívit barokní zámek.
Už na Haardeggu jsem si všiml, že majitelka zasahuje dosti svévolně do historické konstrukce jednotlivých staletí. Třeba, když fotky svého otce v parádní uniformě Wehrmachtu (ze svatby) vystavila v podobě tabla v haardeckém rytířském sále.
Barokní zámek, oblíbený prý i Marií Terezií, to bylo jiné kafe. Začalo to průvodkyní, krev a do kafe mlíko. Byla to mladá Češka, která byla ráda, že přes léto našla práci právě tady. Ujala se nás docela kamarádsky. Nevím proč, ale tady jsem si připadal jako v oživlých stránkách knížky spisovatele A. Branalda „Vandrovali vandrovníci“, kdy děj, který se odehrává před 150 lety, se hodně podobá našim současným zážitkům. Když děvče zjistilo, jak málo ji toho „hrábinka“ o zámku naučila, rezignovala na text lehce uvízlý v paměti a svedla řeč na „drby“ o panstvu a na hady, které doma pěstovala a které by nikdy do postele milému nedala…
Svérázná hraběnka běhala dole v přízemí a po nádvoří a sháněla hotovost, aby mohla zaplatit českému ladiči pian, co právě dokončil svou práci. My se o poschodí výše právě dozvěděli, že velké flakóny od voňavek mezi malovaným sklem z Čech 18. století si paní přivezla z Itálie a doma, to je v domku na náměstí, neměla kam je dát.
„Pojďte sem, stříknu trochu na vás, jsou plný, asi dar nějaké „italské značky“. Neubylo, navonět jsme se nedali. Slečna průvodkyně přešla do rodinného, familiárního tónu, z kterého vyplynulo, že tu vlastně hlídá a že ani neví, z čeho majitelka žije.
Trošku mě zamrzel čínský pokoj. Starý čínský porcelán a vedle toho fotky z třicátých let, artefakty velkého pochodu čínské armády napříč Čínou v době vlastenecké války, před a po ní. Nesourodé exponáty bijící do očí a k tomu vyprávění, že po válce spoustu roků na hradě hospodařili sovětští vojáci a že tu topili parketami. Pokud byla pravda, že tu bydleli, pak klobouk dolů, jak jinak. Dobře se paní hrábince o hrad starali…
Slečně průvodkyni jsme nijak nevadili, na rozdíl od průvodkyň hradů a zámků na naší straně hranic v okrese Znojmo. Tam se průvodcovské služby staly doménou žákyněk druhých ročníků hotelové školy v Mikulově a my měli tu „čest“ jejich vyprávění slyšet jako první. Děs a běs. Nedivím se, že prohlídek se účastní minimum návštěvníků se zájmem o kvalifikovaný výklad.
Vraťme se ještě do Rakous. Když jsme odcházeli, viděl jsem několikrát mihnout se kolem mě hrábinku. Nezastavila se. Neměl jsem tu čest… O pár metrů dál bych si ji spletl s jinou vesničankou. Víc by ten zámek slušel tomu českému děvčeti se slušným plným dekoltem. Tam by si určitě našla slušné místo pro svého vysněného velkého hada škrtiče a mladého pana hraběte by zbavila touhy cestovat po světě…
Egon Wiener
Žádné komentáře:
Okomentovat