S
čím vším je spojen dětský kočárek? Kdo ví? Se sny a přáními, aby, až to malé v
něm bude velkým… Mé generaci přáli, ať roste do zdraví, aby nemusela nikdy do
války.
Kočárek, ve
kterém nás vozili, už nebyl jako před sto lety: vysoká kola, ohromný proutěný
koš, záclonky, madlo po celé straně snad pro vícero rukou… Bez ozdob, bez cingrlátek.
Později, před zánikem mocnářství a v za První republiky byly kočárky
mnohem prostší. Z plátna, trubek, jako malý stan na čtyřech stále ještě velkých
kolech. Madlo dřevěné soustružené stále bez ozdob.
Po
zániku republiky opět nastala změna. Jistá elegance, různorodý materiál. Spíš praktičnost
a jednoduchost. Dětem se do kočárku vkládal sen, aby poslední válka byla ta
poslední a dále, aby dítě bylo zdrávo, vystudovalo, postaralo se o rodiče,
postavilo si dům, mělo spoustu dalších dětí a žilo v prosperitě první
republiky.
Pak
přišel mráz, konec iluzí a šest let vraždění. I tehdy přicházely na svět děti a
vozily se v kočárcích. Kočárky se stavěly z toho, co si kdo ušetřil. Většinou
šlo o bílé či barevné proutí, později to byla bužírka. Kola spadla ze slušné
výšky na pár čísel. Kočárek byl pohodlný a hluboký, a tak mu i říkali. Pro
děti, které už seděly, pak nastoupil kočárek trochu jiný.
Ten,
o kterém je řeč, se však nezměnil ani po skončení války. Byl dokonale
kapotovaný, takže zcela ukryl dítě, ale už měl pohyblivou vrchní část. Byl
dokonale disharmonický a bylo nám v něm -? Už si to nepamatuji…
Protože
bylo po válce, bylo kočárků mnoho, stejně jako dětí. Víc se v následujících
časech nerodilo už ani dětí ani kočárků. Poválečná generace. Rodiče na nás
přenášeli své nesplněné touhy, sny a přání a přitom nás vozili v předpotopních
ošklivých kočárcích. Mohutných, nevzhledných a nízkopodlažních. Nutno jim
přiznat, že byly stabilní a účelové a děti v nich spokojeně rostly.
To
musela přijít až sedmdesátá léta a boom Husákových dětí, kdy rodiče, povzbuzeni
režimem ekonomicky i poskytnutými sociálními jistotami socialistického zřízení,
dali život spoustě dětí a zelenou novým typům kočárků. Moderním, elegantním a
vysokým. Materiál sice opět nic moc, umělotiny, ale barevné s dlouhou životností.
Dvougenerační a často zdobený přívěsky.
Dětem
se do kočárku velmi často dávala spořitelní knížka s výhodným spořením mladých,
přání úspěšnosti, vzdělání a zdraví, aby z něj mohl vyrůst třeba kosmonaut. To
byl leitmotiv sedmdesátých až osmdesátých let minulého století.
Dětský
kočárek kopíroval i sametovou revoluci. Liberta, firma zde kočárky vyrábějící
zkrachovala a to i přesto, že jsem si při malé privatizaci koupil její akcie. Tu
babu Snopkovou, aby vzal čert. Ani mi neodpověděla na dotaz, co mám dělat s bezcennými
papíry. Děti této doby se kvůli tomu vozily v kočárcích pořízených za velké
peníze, ovšem s vychytanými detaily a se spoustou hloupostí zavěšených po
stranách kočárkové kapoty. Bylo a je jich tolik, že se dítě v kočárku ztrácelo.
Co mu bylo do takového kočárku přáno? Co jiného, než zdraví. Pak peníze,
známosti, postavení, aby z něj vyrostl fotbalista nebo tenista.
Dnešní
kočárky i děti jsou o prestiži rodičů. Zda na to mají. O úspěšnosti těch, kteří
si mohou dovolit ten luxus mít dítě a drahý kočárek snů a k němu spoustu a
vychytávek. Tolik stručná historie nikoli bezvýznamné věci, kterou je kočárek
pro naše děti.
Žádné komentáře:
Okomentovat