sobota 28. ledna 2012

O humorné příběhy u nás není nouze


            Opravovat dům, stavět nebo přestavovat není a nikdy nebyla procházka růžovým sadem, zvláště když nedědíte a vše financujete z výplaty. No budiž, postěžoval jsem si a teď k tomu hlavnímu. Chytře jsem si vybral českou firmu, která ovšem zaměstnávala ukrajinské zedníky. Co zedníky! Většinou intelektuály, přírodovědce, báňské inženýry, ekonomy, hudební virtuosy a jejich dospívající syny. Většina z ë jmenovaných s námi vedla sofistikované spory o vědeckých problémech na úrovni významných univerzit, žel na úkor práce s míchačkou a právě nahozené odpadávající omítky.
            Český pan inženýr, majitel úspěšné cestovky a stavební firmy se snažil, leč mnohdy se mu práce jedné firmy prolnula záhadným způsobem do druhé, takže Sergej jel na letiště a Aljoša nám postával s úsměvem u branky s tím, že je tam asi špatně, že by spíš měl být na té Ruzyni. Když jsem pak s ním ze zoufalství na dvorku pil vodku, přiznal, že pan šéf má s logistikou často značné nepříjemnosti. Většinou to prý řeší nabídkou slevy na služby příští.
            Takhle jsme tedy stavěli. Občas něco spadlo, hlavně když si soprán Ilja, jinak sólista opery v Oděse, zpíval. Tehdy k nám místní sousedky nosily teplé uzeniny, domácí kremrole a sladké palačinky. I na inzultace pěstmi došlo od souseda, jemuž se doma nedostávalo od manželky oněch kremrolí a pozornosti. Ilja měl v Liberci ženu psycholožku, nyní uklízečku v Plaze. Ta si ho tehdy doma profesionálně rozebrala a dala mu nůž na krk doslova a do písmene.
            Když jsme tímto způsobem stavěli půl roku a peníze docházely, šéf liberecké stavební firmy se rozhodl pro řešení, které znamenalo mobilizaci všech dostupných sil a dokončení prací ve sjednaných termínech. Šturmoval, dušoval se, odměny rozdával a práce začala být konečně vidět.
            Serjoža, kdysi zaaltajský geolog, si řekl o kolo, na kterém nikdo z naší rodiny jistojistě nejezdí, protože za celou dobu, co u nás pracuje, ho vidí stále na stejném místě, kde na něj prší. Miron, bývalý partajní tajemník chemické továrny zase požádal o kanape, které jistě už chceme vyhodit a meteorolog Anatol, který obstál na severním pólu, našel za komínem kolečkové brusle, dětmi už oplakané. Nemohl jsem dětem kdesi v Rusku nevyhovět, takže brusle skončily, kde si je přál mít.
            Nejvíc starostí mi však přidělal Semjon, syn operního pěvce. Nevím, jak se dostal k mé pevné telefonní lince, ale zvedl můj účet za volání na nebývalých osm tisíc korun českých. Když jsem zjišťoval, zda volal domů mamince na Ukrajinu, sdělila mi příslušná telefonní úřednice, že jsem to s tím voláním děvčatům na erotické lince trochu přehnal. Tedy žádná maminka, ale vzrušený Semjon u sluchátka, v koutku na zemi uprostřed vápna, písku a cementu… No vidíte, a z té erotické závislosti ho vyléčil jeho otec násadou od lopaty jedním sezením.
            Pak jsem zatoužil zvědět, jak ten telefonní účet budou otec se synem splácet. Keš nebo složenkou? K domu přijela černá limuzína a z ní vystoupil mladý perspektivní, na ježka ostříhaný kravaťák, mafioso a lámanou češtinou se dožadoval vysvětlení, co si to pán na jeho chlapce vymyslel? Pán se strašně naštval a velmi vybranou češtinou sdělil tomuto podnikateli, že mu poskytne patřičné vysvětlení ve spolupráci s cizineckou policií ruku v ruce. Nevím proč, ale náhle měl onen manažer naspěch a odjel, aniž mi řekl: „Da svidanija.“ Mezitím vzadu za domem dostával Semjon další porci psychologické léčby násadou od lopaty, aby si odvykl nejen volání na linku erotickou.
            Zázrakem jsem se dočkal a bylo dokonáno, vyplaceno a slíbeno, že na to špatné nebudeme ve zlém vzpomínat. Pak jsem si dal závazek sám sobě, už nikdy nebrat ukrajinsko – ruské intelektuály, akademiky, vědce, umělce a adolescenty, neobdarovávat je, neposlouchat a nepřát jim nashledanou, ale vždy jen sbohem, zapomeňte, že jste u nás byli, my budeme vzpomínat a dlouho počítat, co nás stála ta téměř celá rusko-ukrajinská akademie věd zprostředkovaná českým kašpárkem, principálem všech běd.
            Zlatý český flákač popíjející pivo za pivem a bydlící vedle za rohem! Ten nepotřebuje na rozjezd vaše kolo, brusle či otoman. I když… Vzpomínám, že jsem si nejprve pozval českou firmu s ryze českým obsazením. Přišli všichni, vpochodovali do domu a seznámili se na místě s rozsahem požadovaných prací. Během výkladu pokyvovali chápavě hlavami, a když byla exkurze po domě u konce, se slovy: „Ale tady je moc práce! Angažujte Ukrajince.“

Žádné komentáře: