(Odposlechnuto před radnicí. Kde? U nás, přeci!)
Snad proto, že málokterá radnice v Sudetech stojí na rovině, musíme k té naší do kopce. Aby vás bylo v tom zrychleném dýchání slyšet, mluvíme hlasitěji. Jednoduše funíme. Tuhle jsem tudíž nechtěně vyslechl, jak jeden povídá druhému: „Kdy ti to konečně docvakne?“ A druhý: „On něco bere.“
Netuším, kdo byli oni dva, jejichž věty mě zaujaly. Dvě holé věty, určující a hodnotící, které tak jednoznačně pojmenovaly daný stav. Věty obsahově chudé, významově vypovídající o mnohém.
Táž radnice stojící na svém místě vyslechla už i jiné věty. Asi častěji v němčině než v češtině. Ale byly vždy tak úporně lakonické? Mně připadají strohé, fascinující, jako by strojové, neosobní, vyšlé z počítače. Možná. Snad to opravdu dělají ty kopce, že člověk šetří dechem, ale i tak. Takhle se přeci nekomunikuje. To je SMS, reklama, řádka na okno do tramvaje. Kde zůstal styl? Nadsázka a květnatá mluva patřící do výbavy homo sapiens? Chodíme po dvou končetinách s hlavou vztyčenou a plnou šedé mozkové kůry. Na co ji šetříme? Na lepší časy?
Je mnoho věcí i lidí, které je nutno správně pojmenovat. To není jen o prstech v křeči při psaní sms zpráv. Je to o kráse rodné řeči, jen ji umět používat. Mluvit na sebe, na dítě v kočárku, ve vaně, v zahradě. Mluvit a mít z řeči radost. Používat slova, věty, souvětí, učit se opět psát a čekat odpovědi. Nebát se myslet a zeptat se. Smát se i plakat a nestydět se za své emoce.
Je to jako po nemoci. Vstát z postele a rozhýbat líné tělo a zkusit s ním udělat něco, co nikdy nedělalo. Překonat sám sebe, věřit si. Zkusit, co nám doposud bylo cizí, čeho jsme se obávali. Snažme se přesvědčit sami sebe, že není pozdě, že naše generace není ta poslední, co ještě něco znala a nespoléhala se na knoflík u počítače. Neztraťme se a nedejme se! Snažme se najít jeden druhého. Ne na falešné sociální síti, ale třeba i před tou radnicí. Ne každý bere, aby se v davu ztratil, ne každému hned z kraje docvakne. Až se tak stane, může být i pozdě. Povstaňme! Je čas mluvit. Nespoléhejme na počasí, na elektřinu, která nedej Bože jednou nebude – co pak? Budeme ještě umět mluvit, křičet, popřípadě řvát?
Mluvme doma i na ulici, žonglujme slovy, větami. Deklamujme, zpívejme, komunikujme každý s každým, veďme řeč. V té je síla i naše argumenty. Tam, kde docházejí slova, je konec naděje, vší krásy mladistvého pelu a elánu. Kde si přestali dva rozumět, začíná nuda a záhy i hledání cesty, jak jeden druhého opustit.
Řeč stmeluje a spojuje myšlenky a dává smysl našemu konání. Obraťme řeč k tomu podstatnému, nalijme si čistého vína.
Žádné komentáře:
Okomentovat