My, kluci, jsme to nikdy neměli moc lehké a zvlášť ti, kteří se narodili dosídlencům v pohraničí po odsunu Němců. Prostředí, kam nás drazí rodiče přivedli, bylo úplně jiné než u babiček, tet a strýců ve vnitrozemí. Byl to svět naruby. Co bylo normální v Sudetech, bylo v Nymburku nebo v Kolíně postavené na hlavu.
Vše bylo o Němcích a po Němcích. Od hrnce ve dřezu po knížky, obrázky a nádobí v kredencích. Půdy plné bohatství, poklady skryté pod podlahami. Zahrady, louky, pole, stráně, potoky, břeh Nisy, na co ukážete, to bývalo jiné než tam, odkud naši přišli.
Tam, v maminčině kraji, tomu vůbec nerozuměli. Tady se odehrával jiný čas. Jiný, rychlejší, co pořád kvaltoval, pospíchal na všechny strany a mocně s námi dováděl. Všechno, všecičko tu bylo naopak. Vše stálo na tom, aby se nikdo ničím nepostřelil, něčeho neznámého nenapil, něco nezapálil a někam nespadnul. Kolem nás byly samé nástrahy. Zasypané šachty, sklepy, tunely, co vedly bůhví kam a bůhví odkud.
Byla tu zvířata, co rozuměla jenom německy, děti Němců, které tu zůstaly s rodiči a učily česky. Byla tu spousta spolužáků ze smíšených manželství, kde se doma mluvilo německy. Bezva se tu sbíraly známky, pohledy, náboje a erotické časopisy. Odjakživa tu byl klučičí ráj, a co já vím, možná i holčičí.
Po Němcích tu zbyla spousta techniky, o kterou už nikdo nestál. Kola, léčivá hejblata na revma, elektroléčbu, optika, hlavně dalekohledy, prastará rádia, nože, bodáky, uniformy, housle, obrazy s prapodivnými náměty, pilulky, které kdysi léčily. Jedny takové jsem ochutnal. Byly z půdy, ze staré vyřezávané lékárničky, kterou si Němci nevzali do svého nového domova. Dobře udělali. To nebyl žádný vitamín, žádné céčko nebo sladký sacharin. Byl to prachobyčejný octan hlinitý. Kyselý, prošlý a hnusný k pozvracení. Úplně a doslova.
„Co pořád zvracíš?“, ptala se máma, „Jedl jsi, co táta a ten nezvrací. Vem si černý uhlí nebo sodu!“ A já? Já nic. Zvracel jsem jak Alík, a bál se říct, co za sajrajt nám tu fašouni zanechali. Dva dni jsem se nemohl postavit na nohy. Po octanu hlinitém… Paradox. Ostatním, spíš na nohy pomáhal. Pomáhal asi jen dospělákům, ale ne zvědavcům jako jsem byl já a Ruda Reichlů, Petr Mrázků, kluci Lankovi, Jarisch a další v naší ulici vedoucí od krámu se smíšeným zbožím až nahoru k Sedláčkům a dál, do Chrastavy kolem břízek a starého dubu, kde byli poraženi husiti.
Jo, vitamíny! Ty přišly na řadu hned po bílém tekutém pudru, který byl tehdy oblíbeným nátěrem na těla poštípaná od komárů, blech, včel až po alergii na cokoli, včetně spály a osypek všeho druhu, jako například neštovice a jiná dětská trápení, s kterými se muselo k doktorovi.
Pak přišly teprve vitamíny. Céčko, vápník, hrušky, jablka, papriky, mrkev a kedlubny. Přímo ze záhonu, nemyté, maximálně opláchnuté v sudu s dešťovou vodou. A byli jsme zdraví, sytí a opálení! A taky jsme byli poučeni, jak vypadají prezervativy. Vždyť se vyráběly jen pár kilometrů odsud, v Hrádku nad Nisou.
Ještě k vitamínům. Vápník a céčka. Kyselá céčka, fuj! Lepší byly peckoviny ze zahrad od souseda. Na jejich zahradě vždy rostla jablíčka větší a sladší, než na té naší. A to je pravda pravdoucí, ať se propadnu, není-li to tak.
Žádné komentáře:
Okomentovat