S
prvním „Nepraktou“ jsem se potkal někdy v šedesátých letech o prázdninách v
závodní jídelně dnešní Pragovky v likvidaci v Hrádku nad Nisou. Zatím, co jsem
pojídal okurkovou omáčku, dva knedlíky a plátek hovězího, prohlížel jsem si obrázky
na stěnách. Obrázky mě zaujaly barevností, náměty i jednoduchostí zpracování. Vůbec
jsem si neuvědomoval, že se vlastně dívám na jednu z cest, jak s uměním za
divákem, ven z budov do ulic.
Myslím,
že je to jedna z cest řešení stagnace návštěvnosti kulturních zařízení. Všech a
všeobecně od divadelních představení až po výstavy muzeálních artefaktů. Nikdo
dnes nechce od současného herce, aby zpíval častušku a parodoval magistrátního
úředníka rozhodujícího ve sporu o tom, komu patří větve staré třešně ve sporu
dvou sousedů, či poskakoval před výstavištěm. I když – mnozí slavní takhle
začínali a neublížilo jim to.
Celý
problém tkví v tom, že kultura musí ven z pod pokličky, z kamenného paláce za
lidmi tam, kde pracují. Někomu to bude připadat scestné, evokující padesátá léta,
leč proč se odříkat chleba, když na jiný není? Možná že je, ale je namazaný
nedůstojnou dotací příspěvku na přežití, což někomu stačí.
Asi
těžko budeme vystavovat „Barbizony“ v „závodce Textilany“, dej jí pánbůh věčnou
slávu, i když proč ne? Jejich věrné kopie, včetně kopií nádherných rámů na papíru…
Myslíte, že taková výstava by, kdekoli mimo galerii nepřivedla lidi do mateřské
kamenné budovy, do sídla galerie? Můj osobní názor ověřený praxí při výstavě
fotokopií mých starých pohlednic mě přesvědčil, že je to cesta za diváky, která
obrací a upoutává pozornost k danému tématu.
Žel,
představitelé kulturních institucí se u těchto panelů nezastavují, protože,
bohužel, řeší „jiné“ problémy spojené s klesající návštěvností a nezájem
turistů. I když, kde by se turisté v Liberci vzali? Tedy až na Centrum Babylon
a sportovní areál na Ještědu. Za čím by k nám přijeli? Na rozdíl od sousední
Žitavy, která své výstavy a expozice umí nabídnout a přivézt plné autobusy
organizovaných výprav třeba „jen“ důchodců.
Oprašme
v Liberci úspěšné staré metody. Vždyť ty udělaly kdysi z Liberce Mekku zábavy a
kultury. Máme tu prostory obchodních megacenter, jejich prostory už zítra budou
poloprázdné a přímo se ke konání takových akcí nabízejí. Divadlo menších forem,
výstavy, ukázky z muzejních expozic, galerijních sbírek, aktivit, které neumíme
zatím veřejnosti představit. A možná by to šlo lacino, jen za cenu energií, jen
za zlomek dotací.
Právě
takové „ochutnávky“ by mohly přivést návštěvníky na zámky, do muzeí a divadel.
Dříve, když cirkus přijížděl do města, procházel se zvířaty a klauny městem,
ukazoval, co všechno návštěvníci uvidí. Dnešní ředitel instituce na to buď
nemá, nebo se obává, že by uškodil vážnosti svého postavení. Jen pěkně s
bambulí na nose mezi lidi, ono to nikomu neuškodí. Pokud to nepůjde, tak za
chvíli budeme dávat lidem peníze za to, že někam přišli a koupili si vstupenku.
Umíme
zpoplatnit kdejakou ulici a vybírat nehorázné parkovné. Kam všechny tyhle
peníze jdou? Víme všichni, že v Liberci na úroky nesplacených půjček
neúspěšných megasportovních akcí a staveb z minulosti. Změňme konečně tvář
zchudlé zadlužené metropole a dejme šanci něčemu, co to může změnit. Bude se to
radikálně lišit od toho, co tu je a co mě děsí: že se nic neděje, každý každého
přehlasuje a pomluví.
Vesele
hrají pro změnu a po staru dole před Tescem jihoameričtí indiáni, přestože i ti
už mají svou stálou klientelu se slušnou návštěvností. No, alespoň mohu
konstatovat, že Liberec má svou indiánskou komerčně úspěšnou kapelu. Nakonec se
ten vzorec o kultuře v ulicích, jak vidíte sami, úspěšně osvědčuje v
praxi. I když v Liberci je to jako vždy o počasí…
Žádné komentáře:
Okomentovat