neděle 29. ledna 2012

Prapodivné osudy


            Nevím, zda jsem se vám zmínil o tom, že vesnice na severu Čech byly kdysi, vlastně nedávno i nechtěným domovem mnoha lidí, kterým zde bylo přikázáno žit. Polovina minulého století byla z hlediska dějin naší země významná i tím, že výsledky druhé světové války přinesly do života politická rozhodnutí týkající se osudů mnoha jednotlivců.
            V praxi nebylo vše tak, jak bylo plánováno. I mezi organizátory světodějných změn se našli „slaboši“ a ani mezi lidmi dole nebylo nadšení takové, jak bylo očekáváno. A tak, na pomoc přerodu společnosti, byly podniknuty kroky, které se v konečné podobě dotkly každého z nás. Má zkušenost mi nedává na to, co se zde odehrávalo, zapomenout.
            Jakl se to seběhlo už nevím. Stál jsem před někým, kdo chtěl vědět, zda pan doktor, když nás, děcka, prohlížel, nedělal něco jiného, než jiný pan doktor. Maminka, když to ode mne odpoledně slyšela, příšerně klela, proklínala kdekoho a ptala se mě na to samé. Byla toho plná obec. Odpověď tehdy zněla: „Neosahával mě.“
            Pak jsme se doslechli, že starý pan doktor nebyl dětský doktor, ale osobní lékař prezidenta Beneše, který po prezidentově smrti musel odejít z Prahy. Práci pro něj našli brzo a tak nás léčil hradní doktor. Někdo si usmyslel, že mu pobyt na čerstvém povětří v pohraničí ještě opepří skandálem, který jej zničí. Osobně jsem rád, že jsem na práci pana doktora nic špatného neshledal a mohl tak, společně se svými spolužáky, zbavit pana doktora falešného obvinění.
            Druhý podobný případ jsem zaznamenal z druhé strany Ještědu. Tam byla, do jedné z nejmenších obcí vysídlena z Prahy jedna moc nóbl paní. Ta měla smůlu, že jejího manžela, statečného prvorepublikového generála a legionáře milovali podřízení, spolupracovníci i veřejnost. Byl osvobozen z podezření, že kolaboroval s fašisty a že se tím zpronevěřil ideálům První republiky. Osvobozen z nařčení krátce nato zemřel. A manželka? Balila kufry a musela z očí, pryč z Prahy. Tak znělo čísi rozhodnutí, kterých v té době nebylo málo.
            Paní generálová ale i na malé vesnici udržovala památku svého muže. Psala paměti, žila nezlomeným životem a svým příkladem bořila stereotypní názory na chápání buržoazní demokracie, jako destabilizátora vývoje a těšila se na čas změn. Nedočkala se jich a byla by i zklamaná. Jsme jenom lidé a veliké ideály nejsou vlastní všem. Mnozí je vyměnili za pohodlná křesla dobře placených míst, trafiky a výhody, které jim tehdejší nový režim poskytoval.
Dnes, stejně jako dříve se lidské osudy prolínají s dějovými zvraty a tak bychom měli počítat s tím, že až nadejde čas otázek, měli bychom mít připravené odpovědi. Nikomu není předem odpuštěno, žádný strom se dosud větvemi nedotkl věčnosti.

Žádné komentáře: