čtvrtek 24. ledna 2013

Drazí spolužáci prapodivných jmen




Už i proto, že jsem neměl po okolních hřbitovech i díky panu Hitlerovi žádné předky, rád jsem hřbitovy navštěvoval. Z ,,Nordlichtu“ – z Machnínské ,,Polární záře“, ze zrušené hospody v níž jsme bydleli, bylo na hřbitov, co bys kamenem dohodil a já měl pokaždé aktuální funus jako na dlani.
Bydlet u hřbitova mělo své výhody. Jen co rakev s mrtvolou zahrabali, už jsme se šli na čerstvý hrobeček s klukama podívat. Co kdyby nějaký mrtvý nebyl zas tak úplně mrtvý a harašil víkem. To by bylo slávy! Žel, ani jednou se nám nepodařilo něco uslyšet. A tak, když nic, tak jsme zjišťovali, co je nového, nebo co ze hřbitova by se dalo použít jinde. Nikdo nikdy nic nepostrádal, takže jsme buď byli šikovní, nebylo tu nic nezbytného nebylo. Rozhodně jsme nic neničili.
Pokaždé mi padla do očí ta prapodivná jména Němců, co tu žili před námi, a jejichž potomci se mnou chodili do školy. Bylo tu pár českých jmen, zkomolenin, ale devadesát procent jmen a příjmení, u kterých se nikdo nemohl splést ani omylem. Uvědomil jsem si, jak moc příbuzných spolužáků vlastně v naší obci po odsunu zůstalo.
Byla to německá děvčata s jedním dítětem po otci, který padl kdesi na východní frontě, či zmizel ve válečné vřavě a poté se na scéně objevil český dosídlenec, který mladou vdovu pojal za manželku a dítě adoptoval. Všichni pak měli české příjmení, ale jméno, to zůstalo po taťkovi, co padl ve východním Prusku, na Balkáně, nebo v Rusku. A tak jsem si hrál s Ottíkem, Waltrem, Gerhardem, Ernstem, Annou-Marií, Hedvikou, Horstem, Hugem, Arturem, Leošem, Renattou, Kristou, Wolfgangem, Brunem, Adolfem, Helmutem, Manfrédem, Frídou, Elvírou – Eliškou, s Rózl… Pěkná sbírečka německých jmen, která zdaleka není úplná. K tomu se mohla po dosídlení přidat jména maďarská, cikánská, rumunská a jiná a vedle českých jmen jsme si tak v padesátých – šedesátých letech v českých sudetských školách mohli připadat hodně – internacionálně.
V pozdějších letech se to, pravda, hodně změnilo. Německých jmen ubývalo, přibylo cikánských, ruských, ukrajinských, slovenských. Konec století, to už bylo o jménech dětí podle diváků televizních seriálů z Jižní a Střední Ameriky, Anglie, USA.
Takže, jazyková čalamáda v českých školách asi nedosáhne jmenného zmatení na školách v Berlíně, v Holandsku, Francii či Belgii, ale co není může být. Multikultura je sice dnes v Evropě díky militantnímu islámu na lopatkách, ale nikdo netuší, co později přijde i k nám do Čech. A díky sociálním sítím možná dřív než si myslíme…

Žádné komentáře: