Nevím,
zda námořníci dávají častěji svým lodím jména jako
Albatros, Vlaštovka nebo Racek. Já, podle knížek, co jsem přečetl
v dětství, bych řekl, že Čajka. Až později, když pojmenovali
v Rusku auto funkcionářů čajkou, upřednostnil jsem jméno
racka. Když jsem se dozvěděl, že je to jedno a totéž, že je
čajka rackem, tak jsem byl jen rád…
Když
jsem letos v květnu viděl přes přední okno auta známou
siluetu ptáka v letu, byl to opět po letech racek. Racek tentokrát
blízko Hradce Králové. Ten úplně první byl drzý a
neomalený nádražní zlodějíček a pobuda, co obtěžoval
cestující vlakem do Prahy. Ti přestupovali kdysi v dávnověku
na nádraží v Turnově z vlaku z Liberce na spoj do
centra Prahy.
Mně
bylo pět, šest let, prázdniny začínaly a maminka mě vezla
daleko do Mníšku pod Brdy a racek se stal fetišem mých prvních
prázdnin a vzpomínek na krásné dětství. A racek, to bylo něco
tak velikého, majestátního ve vzduchu, že mi to v té mé hlavince
zůstalo napořád. O rok později, na lodi ve vlnách Máchova
jezera, jsem jich viděl i víc. Tehdy jsem se rozhodl, že na štítu
mé dětské zbroje budu mít racka, krásného racka, který se
nebojí.
V té
době se čtení stalo mou univerzitou a zdrojem informací. Racek mě
doprovázel Černým mořem i pobřežím v Oděse u mých
přátel. Byl hrdinou mého mládí. Tam, na obzoru pod plachtou
bílou, na lodích i lodičkách pokaždé blíž ke ztroskotání,
než ke klidnému přistání v zátoce, kde na ně čekali.
„Takovou bych chtěla, abys měl košili, bílou, jako racek.“
říkala mi matka a myslela tím, že se vracím domů jako
„komeník“.
Křik
racků není příjemný, ale to pokaždé převáží jeho klady.
Idealizuji si jej, čekám, že jednou se změní v orla, a nebo
bude jako delfín chránit lidi před utonutím na otevřeném moři.
Racek je racek a dnes od něj už nechci nemožné. Každý jsme své
poslání splnili a jsme spokojení, čeho jsme dosáhli. Já určitě.
Mými přáteli si tak jistý nejsem, řeči ptáků stále
nerozumím.
Dnes
už si nehraju na vojáky s přilbou, na níž se skví dřevěný
štítek v podobě racka. Rackův křik mi nevadí. Slyším v něm
křik všech těch velkých i malých statečných ptáků, který mě
provází životem. Asi to tak má být. Racek má být slyšet a já
mu dnes závidím jeho křik, moře, oceán, vzduch nad jezerem.
Prostor od moře k moři je světem bez hranic. Až odejdu já,
zůstane navždy a sílu racka probouzí v dalších chlapeckých
snech tak, jako probouzel v mých…
Žádné komentáře:
Okomentovat