Vy,
co se zajímáte o historii Liberecka, tušíte správně. Stála
kousek od nádraží ČD v Machníně. Pokud se ale chcete
přesvědčit, máte smůlu. Nic po ní nezbylo, než pár děr do
země a jedna, kterou jsem před víc jak čtyřiceti lety pomáhal
zaházet větvemi a zaonačit, aby už nikdy nikdo po nás nenašel,
co z Halířovy tvrze zbylo…
Tu
díru vykopal někdo, kdo si dal práci, aby nic kolem nepřipomínalo,
že tu někdo byl. Hlína kolem cesty dolů byla mokrá, plná
prázdných šnečích ulit. Kořeny stromů a sem tam větší kámen
udržely tvar šachty. Byl jsem o 40 let mladší, hubenější,
ohebnější, takže to, co mi stálo v cestě rychle
ustupovalo. Komín - studna, jak chcete, byl stále víc a víc
přístupnější. Skoro jsem se začal bát. Provaz, kterým jsem se
jistil, se odmotal skoro celý. Můj partner nahoře o mě měl
větší strach, než jaký jsem měl já.
Synovi
nebylo ještě deset a jeho svět byl tehdy ještě s tím mým
hodně podobný, ale to, co jsem uviděl, nebylo určeno pro dětské
oči. Kosti bílé, kosti špinavé od hlíny, lidské lebky, pánve,
obratle... Připadal jsem si jako kdysi, když jsem byl s machnínskou
školou na výletě v kostnici u Kutné hory. Měl jsem dojem,
že sem ty kosti někdo sesypal. Bylo jich moc.
Ani
jedné jsem se nedotkl. Nechtěl jsem, abych dopadl stejně jako můj
tatínek, který jako kluk přinesl mamince lebku z právě
rušeného morového hřbitova naproti Křížovému kostelu na Malém
náměstí v Liberci. Ta jej i s lebkou pakovala zpět, jak
se říkalo ,,štandopéde“. Tentokrát to následující generace
nepopletla a kostí jsem se ani nedotkl. Zanechaly ve mě ale
ohromující dojem.
Před
pár lety jsem byl návštěvou v Augsburgské synagoze. V jedné
vitrínce ležel starý grafický list, který mnou otřásl. Na
obrázku byli místní Židé v ohradě zahnaní do jam vykopaných v
zemi, odkud jim koukaly jen hlavy a v zoufalství vztyčené
ruce. Ti lidé tam byli za živa upáleni...
Myslím
si, že stejný osud potkal i nešťastníky na dně studny Halířovy
tvrze v Machníně. K jedné takové tragédii došlo
v době husitských válek, kdy vojáci katolického spolku
Lužického šestiměstí topili poražené v Nise i pálili
v machnínských stodolách…. Pravděpodobně stejně
nemilosrdný osud stihl těla těch, jejichž kosti skončily na dně
studny. Šplhal jsem co nejrychleji vzhůru, ke slunci, které
pronikalo korunami mohutných dubů blízkého lesa nad fotbalovým
hřištěm Jiskry Machnín.
Co
jsme se synem před chvílí ze šachty vytáhli, vrátili jsme zpět,
aby vše zůstalo jak bylo, odhadem někam do patnáctého století a
tam bylo zapomenuto, netknuto a ponecháno odpočinku. Tak jak to má
být. Mrtvým klid, pokoj a mír.
Řekli
jsme si, že o nálezu nikomu nic nepovíme. A přitom zůstalo téměř
padesát let. Nikdo z nás o šachtě s kostmi
nepromluvil. Samotná lokalita doznala za ta léta takových změn,
že nehrozí její další devastace. Kolem rostoucí stromky
zestárly o půl století… Ti tam dole, leží v pokoji a
není, kdo by „znesvětil“ jejich pozůstatky.
Teď,
když víte to, co my. Nechme si každý, co víme, navždy jen
v paměti. Kolem nás i v našem nejbližším okolí se
mohly odehrávat dějinné události, tragédie, které ač
neovlivnili děj světa, jsou součástí dějin obyčejných lidí,
žijících svůj osud v „utajení“, bez nároků na záznam v
učebnicích dějepisu. O to víc si važme regionální historie,
všech těch starých soch a památek, které každodenně potkáváme.
Nejsou to jen slova, ale i předměty - umělecká díla, která
jsou mírou snažení generací před námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat