neděle 17. května 2015

Halířova tvrz – svět jinýma očima

Vy, co se zajímáte o historii Liberecka, tušíte správně. Stála kousek od nádraží ČD v Machníně. Pokud se ale chcete přesvědčit, máte smůlu. Nic po ní nezbylo, než pár děr do země a jedna, kterou jsem před víc jak čtyřiceti lety pomáhal zaházet větvemi a zaonačit, aby už nikdy nikdo po nás nenašel, co z Halířovy tvrze zbylo…
Tu díru vykopal někdo, kdo si dal práci, aby nic kolem nepřipomínalo, že tu někdo byl. Hlína kolem cesty dolů byla mokrá, plná prázdných šnečích ulit. Kořeny stromů a sem tam větší kámen udržely tvar šachty. Byl jsem o 40 let mladší, hubenější, ohebnější, takže to, co mi stálo v cestě rychle ustupovalo. Komín - studna, jak chcete, byl stále víc a víc přístupnější. Skoro jsem se začal bát. Provaz, kterým jsem se jistil, se odmotal skoro celý. Můj partner nahoře o mě měl větší strach, než jaký jsem měl já.
Synovi nebylo ještě deset a jeho svět byl tehdy ještě s tím mým hodně podobný, ale to, co jsem uviděl, nebylo určeno pro dětské oči. Kosti bílé, kosti špinavé od hlíny, lidské lebky, pánve, obratle... Připadal jsem si jako kdysi, když jsem byl s machnínskou školou na výletě v kostnici u Kutné hory. Měl jsem dojem, že sem ty kosti někdo sesypal. Bylo jich moc.
Ani jedné jsem se nedotkl. Nechtěl jsem, abych dopadl stejně jako můj tatínek, který jako kluk přinesl mamince lebku z právě rušeného morového hřbitova naproti Křížovému kostelu na Malém náměstí v Liberci. Ta jej i s lebkou pakovala zpět, jak se říkalo ,,štandopéde“. Tentokrát to následující generace nepopletla a kostí jsem se ani nedotkl. Zanechaly ve mě ale ohromující dojem.
Před pár lety jsem byl návštěvou v Augsburgské synagoze. V jedné vitrínce ležel starý grafický list, který mnou otřásl. Na obrázku byli místní Židé v ohradě zahnaní do jam vykopaných v zemi, odkud jim koukaly jen hlavy a v zoufalství vztyčené ruce. Ti lidé tam byli za živa upáleni...
Myslím si, že stejný osud potkal i nešťastníky na dně studny Halířovy tvrze v Machníně. K jedné takové tragédii došlo v době husitských válek, kdy vojáci katolického spolku Lužického šestiměstí topili poražené v Nise i pálili v machnínských stodolách…. Pravděpodobně stejně nemilosrdný osud stihl těla těch, jejichž kosti skončily na dně studny. Šplhal jsem co nejrychleji vzhůru, ke slunci, které pronikalo korunami mohutných dubů blízkého lesa nad fotbalovým hřištěm Jiskry Machnín.
Co jsme se synem před chvílí ze šachty vytáhli, vrátili jsme zpět, aby vše zůstalo jak bylo, odhadem někam do patnáctého století a tam bylo zapomenuto, netknuto a ponecháno odpočinku. Tak jak to má být. Mrtvým klid, pokoj a mír.
Řekli jsme si, že o nálezu nikomu nic nepovíme. A přitom zůstalo téměř padesát let. Nikdo z nás o šachtě s kostmi nepromluvil. Samotná lokalita doznala za ta léta takových změn, že nehrozí její další devastace. Kolem rostoucí stromky zestárly o půl století… Ti tam dole, leží v pokoji a není, kdo by „znesvětil“ jejich pozůstatky.

 Teď, když víte to, co my. Nechme si každý, co víme, navždy jen v paměti. Kolem nás i v našem nejbližším okolí se mohly odehrávat dějinné události, tragédie, které ač neovlivnili děj světa, jsou součástí dějin obyčejných lidí, žijících svůj osud v „utajení“, bez nároků na záznam v učebnicích dějepisu. O to víc si važme regionální historie, všech těch starých soch a památek, které každodenně potkáváme. Nejsou to jen slova, ale i předměty - umělecká díla, která jsou mírou snažení generací před námi.

Žádné komentáře: