Přestávám se stydět. Mám na to věk. Bylo mi pět a
dostal jsem na zadek: „Schovávat se mámě za sukně, kolik ti
je?“ Nestydím se, bylo hůř. Každý jsme si zažili své, každý
jsme přiložili ruku k dílu. Nejsme před svatým Petrem,
abychom skládali účty, ani ve zpovědnici. Žijeme a nikdo z nás
není dokonalý. Čeho se štítím je závist, upírání práv
druhému, myslet si, že pravdu mám jen já. A pak ta rychlá
rozhodnutí! Pletichaření, ztráta míry pro vyváženost, umět si
říci dost, velkorysost, soucit, nebýt malicherným, umět něco,
jako podat ruku i poraženým. Připustit i jiný názor, než svůj.
Jo, do téhle tabulky se vejít! To by musel být člověk svatý.
Ctít druhého člověka jako sebe sama. To dovedli snad
první křesťané, náboženství dálného východu. Kdo se dnes
může spolehnout, že právě jeho kauzu bude rozhodovat spravedlivý
soud? Že jeho dům, silnice, po které právě jede, most přes řeku
na obzoru postavili podle norem a že nespadne? Že partner, kterému
dal svou ruku jej obratem nezradí, že nebude vychovávat sousedovo
dítě? Že ve sklenici okurek neplave na dně myš?
Vážit si něčeho, uznávat hodnoty je i stydět se za
ty neobhajitelné. Je špatné držet se máminy sukně, šťourat se
ukazováčkem v nosní dírce a čekat jak to dopadne. Tak bych
asi neřekl dost partě cikánů vidět ji, jak mlátí bezbranné.
Bál bych se o vlastní život. Těžko bych, jako anonym, kritizoval
někoho, kdo by právem mohl namítnout, abych si nejdřív zametl
před vlastním prahem, udělal něco s vlastním kostlivcem ve
skříni, podíval se na sebe do zrcadla.
Kde se vzala, tu se vzala radost ze souzvuku s druhými.
Ta revolta, o které mluvím, je vlastně puberta, vzpoura proti
ustáleným zvykům. Máme ji, je v nás. Jde o to, aby
nepřerostla v násilí, urážky, napadání verbální i
fyzické. Potom jde stud stranou a je nutno věc řešit léky,
zákony. Můj a zajisté i váš život byl i o setkání s člověkem,
o kterého jste nestáli. O studu, ale i o odvaze postavit se zlu,
nemoci, zbytečné námaze. Každý si prožil vítězství i prohru,
ale rovněž se bál, až na něho něco praskne.
To nejhorší bylo a je setkání, s tím kdo vás
odzadu, kam nevidíte, kopne do holeně. Čistě anonymně. Ptáte se
proč? Tuhle otázku zodpoví jen lékař. Tady se někdo nepřestal
stydět a schovávat se mámě za sukni. Každý si musí přetrpět
veš v kožichu. Teplíčko, ale tím pádem i smrádek. A tak
jak říkám, každá mince má i druhou stranu, chleba namazaný
sádlem padá vždy tím namazaným na podlahu. Budiž, jsou dny kdy
svítí, ale i prší, mrzne, mrholí. Patří to k životu, co
se dá dělat. Život je o práci, a jde jen o jedno - abychom se za
ni nemuseli stydět. Že, ano, přátelé?
Žádné komentáře:
Okomentovat