čtvrtek 7. května 2015

Jen pár slov, která podepíšu


 Přestávám se stydět. Mám na to věk. Bylo mi pět a dostal jsem na zadek: „Schovávat se mámě za sukně, kolik ti je?“ Nestydím se, bylo hůř. Každý jsme si zažili své, každý jsme přiložili ruku k dílu. Nejsme před svatým Petrem, abychom skládali účty, ani ve zpovědnici. Žijeme a nikdo z nás není dokonalý. Čeho se štítím je závist, upírání práv druhému, myslet si, že pravdu mám jen já. A pak ta rychlá rozhodnutí! Pletichaření, ztráta míry pro vyváženost, umět si říci dost, velkorysost, soucit, nebýt malicherným, umět něco, jako podat ruku i poraženým. Připustit i jiný názor, než svůj. Jo, do téhle tabulky se vejít! To by musel být člověk svatý.

Ctít druhého člověka jako sebe sama. To dovedli snad první křesťané, náboženství dálného východu. Kdo se dnes může spolehnout, že právě jeho kauzu bude rozhodovat spravedlivý soud? Že jeho dům, silnice, po které právě jede, most přes řeku na obzoru postavili podle norem a že nespadne? Že partner, kterému dal svou ruku jej obratem nezradí, že nebude vychovávat sousedovo dítě? Že ve sklenici okurek neplave na dně myš?
Vážit si něčeho, uznávat hodnoty je i stydět se za ty neobhajitelné. Je špatné držet se máminy sukně, šťourat se ukazováčkem v nosní dírce a čekat jak to dopadne. Tak bych asi neřekl dost partě cikánů vidět ji, jak mlátí bezbranné. Bál bych se o vlastní život. Těžko bych, jako anonym, kritizoval někoho, kdo by právem mohl namítnout, abych si nejdřív zametl před vlastním prahem, udělal něco s vlastním kostlivcem ve skříni, podíval se na sebe do zrcadla.
Kde se vzala, tu se vzala radost ze souzvuku s druhými. Ta revolta, o které mluvím, je vlastně puberta, vzpoura proti ustáleným zvykům. Máme ji, je v nás. Jde o to, aby nepřerostla v násilí, urážky, napadání verbální i fyzické. Potom jde stud stranou a je nutno věc řešit léky, zákony. Můj a zajisté i váš život byl i o setkání s člověkem, o kterého jste nestáli. O studu, ale i o odvaze postavit se zlu, nemoci, zbytečné námaze. Každý si prožil vítězství i prohru, ale rovněž se bál, až na něho něco praskne.

To nejhorší bylo a je setkání, s tím kdo vás odzadu, kam nevidíte, kopne do holeně. Čistě anonymně. Ptáte se proč? Tuhle otázku zodpoví jen lékař. Tady se někdo nepřestal stydět a schovávat se mámě za sukni. Každý si musí přetrpět veš v kožichu. Teplíčko, ale tím pádem i smrádek. A tak jak říkám, každá mince má i druhou stranu, chleba namazaný sádlem padá vždy tím namazaným na podlahu. Budiž, jsou dny kdy svítí, ale i prší, mrzne, mrholí. Patří to k životu, co se dá dělat. Život je o práci, a jde jen o jedno - abychom se za ni nemuseli stydět. Že, ano, přátelé?

Žádné komentáře: