sobota 30. května 2015

Libercem a jeho okolím se proháněly i motorky




U nás, v okolí Liberce a Jablonce nad Nisou, bylo v minulých letech mnohé o motocyklových závodech. Ploché dráhy byly od Hrádku nad Nisou až po Jizerské hory a úpatí Krkonoš.
         Jako kluk jsem společně s řadou z vás, nebo s vašimi rodiči, stával na betonu Husovky v Liberci nebo za hranicemi okresu a naslouchal burácení všech těch dvěstěpadesátek a pětistovek. Když vzpomenu na oblečení závodníků, zamrazí mne ještě dnes. Vybavení tak do lesa na roští, ochrana těla leda tak proti klíšťatům.
         Motorky se sajdkou, skútry, mopedy... Auta byla v menšině a to dost výrazné. Motorku měl tehdy téměř každý. Kdo má dnes auto, to byl dříve motorkář. Byla to jiná doba. Co šlo, to se vozilo na ploše vagónů. Nápravy nákladních aut a silnice si přišly na své až mnohem později. Odhaduji to na polovinu osmdesátých let dvacátého století. Od té doby je přejití silnice kdekoli silně adrenalinový sport.
         Motorky zažily renesanci až po sametové revoluci. Žel nedožily se toho české značky. Zákazníci byli oslněni zahraničními názvy. Nepřirozenou cestou došlo i v tomto odvětví k radikálním změnám. Cestující z vlaků přestoupili do pohodlných a bezpečných autobusů, z otevřených tramvají do futuristických kupé nových vozů, z „čézetek“ a JAW přesedli na silné chromované stroje japonských a amerických značek. Současnost došla od robustnosti k neonovým barvám, pohodlným sedačkám, komfortu pro řidiče. Být svědkem těchto proměn je úžasné, jako cestovat spolu s dětmi ve filmu Cesta do pravěku. Cestování i sport v této oblasti za jeden lidský život pokročil tak daleko, že to, co dnes vidíme kolem sebe, je malý zázrak.
         Vše bylo na řidičích motorek kožené od hlavy po paty, rukavice, boty, čepice. Jako malý kluk v nich viděl bájné rytíře. Ty, co si oblékli v mých snech těžkou zbroj, dali se vysadit na silné oře, chopili se dřevce, uvedli koně v cval a útočí…. Často padali s koně do oranice a to mě mrzelo. Jejich stroj, ještě před chvílí ohromné síly zdroj, se rozpadl, zkroutil, zhynul a rozkouskoval se na náhradní díly. Máma opravdu říkala: „Klidně si běžte, jeďte se podívat na lidský neštěstí.“Silné, těžké, s třásněmi a pomalované jak cirkusácké sáně, říkal táta a toužebně se za nimi ohlížel. Máma dodala vždy a neomylně: „A chlastají.“ Měla na mysli dozajista silné motory motorek.
         Vidím Gustava Havla a jeho zatáčky. Kostky na silnici plné jisker, obloha ze které prší, nebo praží slunce. Pokaždé extrémní počasí a pak to přišlo. Když má něco chlap řezat musí to být pětistovkou. Nakloněn nad vozovku, že stupačka je jako trsátko na kytaře. A pak ty „hodiny“ veletoče a řidiči, mí hrdinové, kteří to přežili. Franta Šťastný - sešili ho z mnoha kusů a on byl zase jako nový, znovu sedl na motorku a zase jel.
         Ach, ty silné stroje, to jejich burácení, na to se nedá zapomenout, to je jednou jisté. Byla to tenkrát doba plná porážek, ale i vítězství. Motorky řvaly, byly hlučné a silné, dospělí i my mladí jsme se v nich viděli. O mnoho let později se motorka stává životním stylem. Závidím jim jejich motorky a vítr kolem hlavy. Vítr, co zpívá a mluví k vám nesrozumitelnou řečí. Závidím jim houkačku, měkké posezení a ne ty jejich pohledy, když stojí ležérně opřeni o dvě kola a konverzují jen tak, na půl úst.
         Jsem v duchu s nimi, ale zároveň si přeji, abych je nikdy neviděl ležet na cestě u motorky čekat na sanitku… A proto jim přeji míle bez nehody…

Žádné komentáře: