Motorky

Silné, těžké, s třásněmi a pomalované jak cirkusácké sáně, říkal táta a toužebně se za nimi ohlížel. Máma dodala vždy a neomylně: „A chlastají.“ Měla na mysli dozajista silné motory motorek.

Já už byl ve věku, že děvčata, co se mnou chodila do školy měla místo za řidičem pokaždé jisté, když pán tvorstva kývl prstem. Což dělali řidiči motorek běžně a děvčata se podrobovala zkoušce benzínem, ráda a často, pevně se držíce řidiče vzadu jeho pasu. Ach, lásky brunetek provoněné spáleným benzínem a splodinami hnanými výfukem kolem mladých těch těl v kůži z hovězího dobytka. Vše bylo na řidičích motorek kožené od hlavy po paty, rukavice, boty, čepice.

Já jako malý kluk v nich viděl bájné rytíře. Ty, co si oblékli v mých snech těžkou zbroj, dali se vysadit na silné oře, chopili se dřevce, uvedli koně v cval a útočí…. Často padali z koně do oranice a to mě mrzelo. Jejich stroj, ještě před chvílí ohromné síly zdroj, se rozpadl, zkroutil, zhynul a rozkouskoval se na náhradní díly. Máma opravdu říkala: „Klidně si běžte, jeďte se podívat na lidský neštěstí.“

Já pořád vidím Gustava Havla a jeho zatáčky. Kostky na silnici plné jisker, obloha ze které prší, nebo praží slunce. Pokaždé extrémní počasí a pak to přišlo. Když má něco chlap řezat musí to být pětistovkou. Nakloněn nad vozovku, že stupačka je jako trsátko na kytaře. A pak ty „hodiny“ veletoče a řidiči, mí hrdinové, kteří to přežili. Franta Šťastný - sešili ho z mnoha kusů a on byl zase jako nový, znovu sedl na motorku a zase jel.

Ach, ty silné stroje, to jejich burácení, na to se nedá zapomenout, to je jednou jisté. Byla to tenkrát doba plná porážek, ale i vítězství. Motorky řvaly, byly hlučné a silné, dospělí i mladí my mladí jsme se v nich viděli. O mnoho let později se motorka stává životním stylem.

Ubylo závodů z kopce do kopce a přibylo těch, co si mohli koupit západní stroj včetně oblečení. Dnes závodí a jejich koně „pod kapotou“ jsou dobře živeni a jejich ržání uslyšíte i tam, kam jezdí maminky s kočárky. To mi vadí. Vím, že hluk patří k životu těch, co na to mají. Oni mi nezávidí stáří, já jim jejich motorky a vítr kolem hlavy. Vítr, co zpívá a mluví k vám nesrozumitelnou řečí. Závidím jim houkačku, měkké posezení a ne ty jejich pohledy, když stojí ležérně opřeni o dvě kola a konverzují jen tak, na půl úst.

 Jsem v duchu s nimi, ale zároveň si přeji, abych je nikdy neviděl ležet na cestě u motorky čekat na sanitku… A proto jim přeji míle bez nehody…