Kde
se v lidech, tak jako v mém tatínkovi, bere ta úžasná
snaha tvořit? Tuhle otázku si kladu celý život. Jsou úspěšní,
šli po cestě, která jejich dětem ukázala, že nejdůležitější
je vůbec začít, nazout si boty, vzít do ruky hůl a jít.
Tatínek
si doma boty zul, vlezl do bačkor a řekl mi: „Dneska budu
pokračovat.“ Už třetí den se trápil s plynovou troubou,
kterou předělával na elektrickou. Bylo mi s bídou pět let
ale rád jsem tatínka při téhle práci pozoroval. Nebyla televize,
nebyl ani písemný návod. Nepamatuji se, že pracoval podle
„schema“ – to nikdy nenašel, ač pokaždé hledal: „Někde
tu musí být!“
Táta
si z Prahy do Liberce přivezl řadu plynových spotřebičů,
které postupně předělával na elektrospotřebiče. Nyní šlo o
plynovou troubu a já právem očekával, že pro mne po „repasé“
jak říkal, změně opravovaného spotřebiče dostanu cokoli, co
tátovi jednoduše zbylo. Právě toho se maminka, jediná, kdo se
v rodině pro tohle neuměl nadchnout bála nejvíc: „Ach
bože, táto, co ti toho zase zbylo, kluk už toho má víc, než
normálních hraček. Ještě se mu něco stane…“
Maminka
měla pravdu jen v tom, že jsem opravdu už měl plné dvě
krabice nedefinovaného množství různorodé protektorátní,
prvorepublikové i rakouské techniky: matek, šroubů, víček,
klíčů, pružinek, relátek. Nyní jsem se těšil na šamotové
korále, které původní plynová trouba neměla, ale elektrická se
jimi vyhřívala. Otec jich sehnal z jiného spotřebiče víc,
tudíž mi rozšíří sbírku a bude co tvořit. Neboť když táta
ničí i staví, já budu stavět kosmické letadlo podle jedné
obrázkové knížky, tuším Verneovky, nebo podle pana Trosky, už
nevím.
Pořád
ale bylo málo materiálu a tak jsem tátu chválil, že jsem slyšel
od sousedky, jak mámě říká, že to, co on umí je zázračný.
Vymyslel jsem si jenom to slovo zázračný. Hradcová říkala - moc
nebezpečný. Tátu to těšilo. Už měl za sebou repasé budíku,
radia, co dostalo lampy z přístroje, který kdysi vysílal
léčivé vlny, keramického ohřívače, soudkovitého teplometu,
žehličky, něco na vlasy. A mé krásné autíčko! Auto na strkání
bylo potom „na baterky“. Jelo asi 2 metry, ale jen proto, že
baterie mají malý výkon. Mám čekat pár let a pak budou kluci,
co se k nám chodí bavit koukat, co táta umí.
Maminka
měla tátu moc ráda. Smála se i plakala, to aby neviděl. Moc mu
přála, aby se mu děcka nesmála, co zase vymyslel. Chodil i
natahovat hodiny na kostel u nás na vesnici v Machníně. Něco
vymyslel a přinesl domů jedno z ozubených kol těch hodin. To
pak jsem musel jít s tátou až na věž a dívat se jak tam to
kolo vrací a hlásit mamince, že táta už neblbne, že nic
neschází.
Jak
já jsem tatínka miloval! Moc nemluvil. Vzal mě za ruku, mačkal mi
ji a koukal někam mimo mě. Než jsem se narodil táta ve válce
ztratil mnoho svých příbuzných a já mu některé z těch
dětí, co se nevrátili z Osvětimi a Terezína připomínal.
Věděl jsem to od maminky, která mi dávala spíš pohlavky, abych
nebyl jako táta a neměl hlavu v oblacích. Měl jsem je rád
oba. Připadali mi jako slunce a měsíc, teplo i mráz. Měli se moc
rádi a já jsem se jim pletl do života.
Moc
mě naučili. Táta, že vše se dá opravit, máma, jak se chodí po
zemi. Oba dva toleranci jednoho k druhému, umět žít a umět
odpustit. Sbohem, především tobě, táto, věčný opraváři.
Žádné komentáře:
Okomentovat