sobota 9. května 2015

Můj tatínek, opět a nanovo

Kde se v lidech, tak jako v mém tatínkovi, bere ta úžasná snaha tvořit? Tuhle otázku si kladu celý život. Jsou úspěšní, šli po cestě, která jejich dětem ukázala, že nejdůležitější je vůbec začít, nazout si boty, vzít do ruky hůl a jít.
Tatínek si doma boty zul, vlezl do bačkor a řekl mi: „Dneska budu pokračovat.“ Už třetí den se trápil s plynovou troubou, kterou předělával na elektrickou. Bylo mi s bídou pět let ale rád jsem tatínka při téhle práci pozoroval. Nebyla televize, nebyl ani písemný návod. Nepamatuji se, že pracoval podle „schema“ – to nikdy nenašel, ač pokaždé hledal: „Někde tu musí být!“
Táta si z Prahy do Liberce přivezl řadu plynových spotřebičů, které postupně předělával na elektrospotřebiče. Nyní šlo o plynovou troubu a já právem očekával, že pro mne po „repasé“ jak říkal, změně opravovaného spotřebiče dostanu cokoli, co tátovi jednoduše zbylo. Právě toho se maminka, jediná, kdo se v rodině pro tohle neuměl nadchnout bála nejvíc: „Ach bože, táto, co ti toho zase zbylo, kluk už toho má víc, než normálních hraček. Ještě se mu něco stane…“
Maminka měla pravdu jen v tom, že jsem opravdu už měl plné dvě krabice nedefinovaného množství různorodé protektorátní, prvorepublikové i rakouské techniky: matek, šroubů, víček, klíčů, pružinek, relátek. Nyní jsem se těšil na šamotové korále, které původní plynová trouba neměla, ale elektrická se jimi vyhřívala. Otec jich sehnal z jiného spotřebiče víc, tudíž mi rozšíří sbírku a bude co tvořit. Neboť když táta ničí i staví, já budu stavět kosmické letadlo podle jedné obrázkové knížky, tuším Verneovky, nebo podle pana Trosky, už nevím.
Pořád ale bylo málo materiálu a tak jsem tátu chválil, že jsem slyšel od sousedky, jak mámě říká, že to, co on umí je zázračný. Vymyslel jsem si jenom to slovo zázračný. Hradcová říkala - moc nebezpečný. Tátu to těšilo. Už měl za sebou repasé budíku, radia, co dostalo lampy z přístroje, který kdysi vysílal léčivé vlny, keramického ohřívače, soudkovitého teplometu, žehličky, něco na vlasy. A mé krásné autíčko! Auto na strkání bylo potom „na baterky“. Jelo asi 2 metry, ale jen proto, že baterie mají malý výkon. Mám čekat pár let a pak budou kluci, co se k nám chodí bavit koukat, co táta umí.
Maminka měla tátu moc ráda. Smála se i plakala, to aby neviděl. Moc mu přála, aby se mu děcka nesmála, co zase vymyslel. Chodil i natahovat hodiny na kostel u nás na vesnici v Machníně. Něco vymyslel a přinesl domů jedno z ozubených kol těch hodin. To pak jsem musel jít s tátou až na věž a dívat se jak tam to kolo vrací a hlásit mamince, že táta už neblbne, že nic neschází.
Jak já jsem tatínka miloval! Moc nemluvil. Vzal mě za ruku, mačkal mi ji a koukal někam mimo mě. Než jsem se narodil táta ve válce ztratil mnoho svých příbuzných a já mu některé z těch dětí, co se nevrátili z Osvětimi a Terezína připomínal. Věděl jsem to od maminky, která mi dávala spíš pohlavky, abych nebyl jako táta a neměl hlavu v oblacích. Měl jsem je rád oba. Připadali mi jako slunce a měsíc, teplo i mráz. Měli se moc rádi a já jsem se jim pletl do života.

 Moc mě naučili. Táta, že vše se dá opravit, máma, jak se chodí po zemi. Oba dva toleranci jednoho k druhému, umět žít a umět odpustit. Sbohem, především tobě, táto, věčný opraváři.

Žádné komentáře: