S těmi, co si vyprávím, jak,
že to bylo dříve, co všechno schází 20. a 21. století. To hlavní máme pod
kontrolou a ostatní vem čert. Mé drahé čtenářky, scházíte mi, to občasné
setkání a pocit, že v tom nejsem sám. Já u stolku s Hankou Novákovou
a Markétou Tallerovou, naproti, na židli vy, dámy v pokročilém věku, sem
tam mladší pánský doprovod. U dveří vzadu ti, co pospíchají, na stolech podél
zdí knížky a krabice s koláčky z cukrárny paní Jahodové. Vedle našeho
stolku, kde sedíme tři, zástupce krajské knihovny s pugetem pro dámy, pro
mne s knížkou…
Tak nějak pokaždé ustojím „veřejné čtení“ a těším
se na příští. Nic, o čem by psal místní tisk, co by natáčela, byť regionální
televize. Stačí mi, že vidím, že přišel Milan Drahoňovský s foťákem, fotograf
- kouzelník, nad kterého v kraji není.
No a pak se „čtení“ rozeběhne a je pokaždé jiné,
pro mne památečné, protože jiné je v Jablonci, v saské Žitavě,
v Chrastavě, v Jablonném v Podještědí. Besedy nejsou vždy jen o
knížkách, o počasí a o nemocech hlavních hrdinů. V příbězích jsou lidé
z masa a kostí, tak se ptá řada posluchačů, jak se jim dnes daří, že je
znají, abych napsal něco o jejich dětech, pracovních úspěších…
A pak jste tu vy, se kterými se potkávám ve
veřejných dopravních prostředcích, na ulicích, u pokladen v samoobsluhách.
Pokaždé je to setkání, které mi dává sílu pokračovat. Jednou skončit musím. Psát
je zajímavá práce a myslet na to, že po letech náhodou někdo knížku otevře, je
takové malé zadostiučinění, že jsem tu nebyl zbytečně.
Drazí posluchači - čtenáři, nezapadám asi do žádné
kategorie autorů beletrie a přece jen se mé knížky čtou. Děkuji vám za to a
přeji si, aby se i dnešní autorské čtení vydařilo a knížka si našla cestu ke
svému čtenáři.
Žádné komentáře:
Okomentovat