Egonovy pohledy

neděle 21. ledna 2018

Kolik je vás doma aneb Všude byly děti




V Sudetech, tak jako ve vnitrozemí, byla praxe kupodivu obdobná. Alespoň má česká i německá babička měla čtyři děti, předchozí generace po osmi. Ty současné jsou na polovičce. To naše děti o dětech uvažují. Tak nějak se dá popsat populační vývoj počtu dětí v pohraničí a centrálních částech Česka. Stav je neblahý a stagnace růstu obyvatel zřejmá. Co s tím, pomyslí si každý, komu není lhostejný demografický rozvoj naší země.

 Vzpomínám si, jak tomu bylo před šedesáti lety. Co domek po Němcích, už jako konfiskát prodaný osídlencům, kde to šlo, plný dětí. Na vesnicích bylo každé ruky třeba, a tak jsme se s prací setkávali od nejútlejšího věku, na úkor hraní si. Ne, to ne. Zvládli jsme obojí. Nejbližší nám bylo hrát si na vojáky, na četníky a zloděje. Dostat se nejhlouběji do pohraničních lesů, co byly kolem nás. Stavět bunkry v korunách stromů, hledat a nalézat věci ukryté Němci v době, kdy odcházeli do táborů, nebo přímo na nádraží, odkud byli odsunuti do Německa.

My děti jsme měli o zábavu postaráno ve škole a v organizacích Národní fronty, které pro nás organizovaly zdarma zájmové kroužky. Byla tu i pionýrská organizace a Československý svaz mládeže. Nikdo z nás se nenudil. Nikomu se po návratu ze školy nechtělo zdržovat se doma, mezi čtyřmi stěnami, a pokud ano, pak jenom s knížkou z místní knihovny. Korunu, dvě, stálo každé sobotní odpoledne kino, pár desetníků k tomu limonáda… Co víc si přát?

Rodiče na tom nebyli o nic hůř. Naprostá většina našich maminek nepracovala v továrnách, v úřadech. Byla prostě doma a starala se o tátu, o nás děti, o zahradu, drůbež, králíky, často o rodiče, případně o další příbuzné, kteří s námi bydleli. Bylo nás tolik, že jsme se obvykle nevešli k jednomu jídelnímu stolu. Později večer jsme se sešli u zpráv československé televize, chlapi si zašli na pivo.

Nezapomenu na to, jak jsme my děti chodily dříve spát, ale usnuly jsme často až po mnohé intervenci dospělých. To jsme si povídaly, řehtaly se, házely po sobě polštáře a vyprávěly strašidelné příběhy. Ve škole si nás často pletli, srovnávali se staršími sourozenci, dávali za příklad ty úspěšnější. Když bylo třeba, pohlídala nás sousedka, starší děti pohlídaly mladší.

Nemohu říct, že počet dětí v rodinách rozhodoval o jejich úspěšnosti v zařazení do společnosti, spíš naopak. Lepší podporovali slabší, výběr ke studiu byl zodpovědnější a kvalitnější. Platí to stále, sourozenecké vztahy jsou často dnes jednou z mála přetrvávajících vazeb v rodinách uspěchaných neuralgických osob s vysokoškolským diplomem ve městech, jako na vesnicích. Mohutné budovy škol dominující celé oblasti Sudet, českého pohraničí, jsou dnes poloprázdné. Není žactva, které by naplnilo jednotlivé školní třídy.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka