Egonovy pohledy

neděle 7. ledna 2018

Kukátkem do všech světových stran




            Jestli ještě v roce 1947 mohla babička z Čech se mnou v kočárku volně přejít nestřeženou hranici z Hrádku nad Nisou do blízké Hartavy v ruské okupační zóně Německa blízko saské Žitavy, pak později to už na hranici míru řekách Odra – Nisa, to už nešlo. Hranice byla o drátěných zátarasech a hlídkách se psy. Ono bylo vše složitější, než se to zdálo.

            Problém byl Berlín, město rozdělené mezi mocnosti, které zvítězily nad třetí říší. Mezi východním a západním Berlínem nebyla hranice a tudíž tudy procházeli všichni, kteří opouštěli Německou demokratickou republiku bez omezení, zrovna tak, jako špioni, hledaní, trestaní i z okolních zemí.  Tím byl vysvětlen i režim v Sudetech v českém pohraničí na státní hranici.  A tak, až do začátku šedesátých let 20. století , do rozdělení Berlína hraniční zdí, ubylo styků mezi Čechy a Němci na minimum. Bylo až kuriózní, jak byl střežen osobní vlak projíždějící z Čech, přes Polsko a saskou Žitavu do českého Varnsdorfu. Za hodinu jízdy vlakem, za utěsněnými okénky, za pár šupů bylo možno navštívit tři země. V Žitavě dokonce vlak stavěl, ale naši válečníci, se samopaly hlídali velmi zodpovědně, aby nikdo z pasažérů nemusel být zastřelen při opuštění vagónku.

            A tak si lidé za okénky vychutnávali pohled do upravených a neupravených ohrad, dvorků a parků, kterými vláček projížděl, kde dal nahlédnout, jak žijí lidé, co bys kamenem dohodil, ale kam se z ideologických důvodů nesmí.

            Nic netrvá věčně, ani tato omezení. Vlakem, pěšky, autem – v tomto pořadí, v rytmu celního a devizového prohlášení, pasu, doložky, občanského průkazu, až po dnešní užívání si procházení přes hranici v rámci EU bez omezení.

            A tak zabloudění mé babičky od Příbramě do Hartavy s kočárkem a následné upozornění našim náhodně procházejícím celníkem na to, že už jsou v Německu, bylo předzvěstí, jak to jednou za sedmdesát let bude možné den co den.

            Dnes už přejet hranici v Hrádku nad Nisou mezi Polskem a Německem už není o světě jazykových kultur, ale o smazání některých odlišností mezi námi a sousedy. Až na jedno, na co si jen těžko zvykám. Uctění státních, církevních svátků, odpočinek v neděli. Nehonit se za mamonem, mít úctu a jít o svátcích ve svátečním, vyvěsit státní vlajku. Pozdravit sousedy, neznámé osoby, respektovat krásnou okolní přírodu, ozdobit okolí i přátelskými úsměvy.

            Není toho moc, ale hodně, hodně toho schází spoluobčanům, kteří dnes jezdí k sousedům jen nakupovat. Jaké je to pro ně překvapení, když zjistí, že sousedé ctí své zákony, nepracují a slaví svátek. Už dávno nejsme pupek světa, málokdo se má od nás co naučit. Nějak se nám to zadřelo pod kůži vydělat za každou cenu, za cenu, která hraničí s tím, co už tu bylo v dobách padesátých let minulého století.

Komentáře: 0:

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka