neděle 21. ledna 2018

Pár dní po volbách v jedné pohraniční vesnici




Psal se rok 1957. Muselo to být dopoledne, řekl bych, kolem poledního a byli jsme čtyři. Já, Ruda, Jarda a Petr Mrázků. Stáli jsme na mostě přes Lužickou Nisu v naší vesnici a dívali se dolů pod most na řeku, po které občas plavalo občas to, co nás i zajímalo. Z tlampače na budově národního výboru to zachrčelo a do ztichlé obce se začala hrnout bouřlivá hudba z gramofonové desky. Když hudba skončila, ozval se hlas soudruha ředitele naší školy. Zvučným hlasem, podobným tomu, jak nás oslovoval v tělocvičně nám všem na mostě i těm doma, co měli otevřená okna, těm všem a bůhví ještě komu sdělil, že Národní shromáždění zvolilo prezidentem ČSR soudruha Antonína Novotného. Pak řekl něco v tom smyslu, že mu všichni blahopřejeme, a že tak tomu mělo být.  No a my čtyři, já, Ruda, Petr a Jarda Kalenský, stále ještě na mostě, vyhazovali jsme své školní tašky do vzduchu a volali sláva a hurá a mysleli si, že tak se má vítat zvolení našeho nového soudruha prezidenta.

Volbu předchozího roce 1953 jsme věkově prošvihli, ale zato jsme stáli panychidu za zemřelého prezidenta Tondu Zápotockého na místním národním výboru u kondolenčních listin. Jak vidíte, ač věku mladších dorostenců, ve vsi téměř beze jména, byli jsme školou i rodiči vedeni k úctě politickým velikánům své doby. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak vysoko létaly naše školní tašky, jak hlučně jsme provolávali slávu našim vedoucím představitelům strany a vlády. Všem nám bylo úžasně dobře, rozpačití byli jen naši rodiče doma, když jsme jim to vyprávěli. Byla to léta mých prvních lásek, pocitu užitečnosti a angažovanosti, léta plná krásných dětských her a soutěží.

Je tomu víc jak 60 let. Jen těžko si můžeme vzpomenout, o čem hovořili naši rodiče za zavřenými dveřmi, komu kdo radil, co má a nemá dělat. Není to tak dávno, co jsme volili prezidenta republiky. Co na to ti dnešní desetiletí a starší?

Politická kultura nabízí nejedno snadné řešení. Co asi bude třeba, abychom si podali ruce a šli dál? Tu školní tašku, tenkrát v roce 1957, jsem vyhodil na machnínském mostu přes Lužickou Nisu nejvýš já, druhý byl Ruda Reichl…

Žádné komentáře: