Když na cestu kolem domu napadne sníh, jsem já i pes zcela vyveden
z míry. Co se to stalo s cestou, kde jindy si traktory vedou svou a
tráva, kterou nikdo neseče, si roste halabala sem, halabala tam. Pak tu stojím,
jako svatý na mostě a dívám se, jak pes taky nevěří svým očím. Čůrá tady,
vedle, kousek níž a znova dokola. Zmatený svým chováním si sedne, oči si
zakryje tlapkami a stydí se. Stojíme tam, jeden jako pumpa u studny, druhý jako
špatně vyřezaný svatý.
Sníh… Sníh kolem je, jak bílý ubrus na svátečním stole. Zakrývá nohy
dřezu plného použitého nádobí, mikrovlnku, co stojí v kuchyni všem lidem
na očích. Venku leží dobrého čtvrt metru sněhu. Já a pes se jdeme vyvenčit
kolem našeho domu, dolů, pár metrů pod naši zahradu. Tam už jsou všude sněžná
pole. Duje tam vítr z pohraničních hor, co zpíval Židům na poslední cestu,
Čechům, potom i Němcům ze Sudet na cestě zpět do říše. Češi si mysleli, že se
už nevrátí a vzali si do Čech i bílé peřiny. Děti, jsme v Sudetech, vemte
si teplé boty a čepice, padá sníh…
Když dnes v Jablonném v Podještědí fukéř zasněží cestu, pak cesta
od hospody U Koláče je jen těžko sjízdná. Všude protahují, jen k nám se
jim to asi nevyplatí. Pes už si zvykl, má paní taky. Když venku padá sníh, jeho
bílá čepice sedí na všech okolních kopcích a já si připadám, jako zvědavec, co
si čte v bibli, když putuje svatou zemí s holí a vodítkem, na jehož
konci není pes, ale velbloud. Náš dům, to nejsou žádné jesličky, ale solidní
domek s ústředním topením a s novou střechou.
Když padá kolem na krajinu sníh, je vůkol kolem klid. Ptáci sedí na plotu
jako noty na papíru, ti větší, jako noty na buben. Cesta dolů, kolem plotu,
když není pod sněhem, dělá dojem, že je pořád stejná, ale není. Občas o ni
škobrtnu, a pak hledám, kam si sednu. Většinou dolů na zadek a pes se mi směje,
až se za břicho popadá. To se mu to směje, bestii chlupaté. Má čtyři nohy,
všude samý sval, kosti, uši převeliké, sametové, povislé.
Když kolem padá sníh, je asi leden. Jablonné má krásné náměstí, sochy, zámky,
zámečky a lidi. Přátelé jsou tady, jako všude od sněhu, od hlavy až k patě
zasněžení.
I v létě tady bývá hezky, když slunce zlatí květům stín a teplý vítr
hladí po tvářích. Cesta kolem domu taky není marná. Po dešti země voní a celá
rozespalá objímá svůj stín. Naše země je krabička gramofonových jehel
z čistého zlata a každá hraje svůj part hudby, která tak často zní
podivným zvukem. Ano, i to je hudba naší země. Skladba, obrazy, otisk lidských
tváří dobrých i zlých, nás všech lidí sudetských.
Žádné komentáře:
Okomentovat