Brambory

Co se mi vybaví, když se řekne brambory? Samozřejmě ty hromady brambor, přes které jsme na sebe neviděli, a které jsme museli oloupat. Jako vojáci základní služby jsme byli už ve 4 ráno povoláni, probuzeni a hnáni do kuchyně škrábat. Vojny jsme před sebou sice měli ještě 2 roky, ale brambory musely být očištěny do devíti. Těch pět hodin, kdy jsme škrábali, jsem občas jsem přemýšlel o tom, komu vlastně vděčím za brambory. Provianťák, který nám brambory na hromadu sesypal, to nebyl. Vypadalo to na vyšší šarži. Buď na dobyvatele Pizzara nebo piráta Dracea kolem r. 1526, kteří hlízy přivezli z Ameriky.
Když byla hromada obzvlášť veliká, tak jsem si fabuloval jejich cestu Evropou k nám do Jablonce, Liberce až po Machnín, kde jsme je na talíři díky tatínkovi vegetariánovi měli obzvlášť často. I pragocentrismus má své jedlé kořeny v bramborové nati. V Čechách se brambor ujali jako první pražští františkáni. Hlízy přišly z Německa, z Branibor, tudíž brambory.
Podle tradice se o ně vedla i válka, což jsem jako uniformovaný olupovač brambor dovedl ocenit. Hromada neoloupaných se nijak nezmenšovala a tak jsem snil dál. V letech dávných, roku 1777 – 1779 se skutečně vedla tzv. „bramborová válka“. Toho roku s třemi sedmičkami se odebral na onen svět kurfiřt – Maxmilián Josef a tím vymřela bavorská linie jistého panovnického rodu, a tak, jak jinak, byl na světě spor o dědictví mezi Pruskem a Rakouskem, spor o bavorské dědictví.
Jako voják nucený škrábat horu brambor v Milovicích jsem si pracně vybavoval, jak nám právě tenhle spor, ve kterém hrály brambory tak důležitou roli objasňoval ve škole dějepisář Daněk: Prušáci od Berlína vtrhli do Čech ze slezské (dnes polské) a Sasko-Lužické strany. Šlo o konflikt – válku, která začala u nás, na severu Čech. Rakušanům se v Čechách postavil budoucí císař Josef na Labi, mezi Hradcem a Jaroměří. Druhou linii obrany neřídil na hranicích dnešního Libereckého kraje u Mnichova hradiště nikdo jiný než opěvovaný generál Laudon, který podle písně jezdil od vesnice k vesnici.
A jsme u oné prazvláštnosti téhle války, které se říká dodnes bramborová. Ono se v ní opravdu moc nezabíjelo a ani k velkým bitvám nedošlo. Obě armády se podle tradice snažily sníst protivníkovi co nejvíc brambor a tak ho umořit hladem ke kapitulaci. A tak se stalo, že 13. května r. 1779, mírem stvrzeným na papíře skončila válka v lidovém podání Bramborová.
Protože oloupaných brambor v těch velkých aluminiových vojenských hrncích nijak rychle nepřibývalo a naše nadšení opadalo, připomínal jsem si i léčivou sílu brambor. Bramborová šťáva prý léčila záněty sliznic, při pálení žáhy, což byla v naší rodině běžná úchylka. To se pak užívala šťáva z brambor ve stogramových dávkách půl hodiny před jídlem. Strouhané brambory se přikládaly na popáleniny a na ekzémy, i když mě chutnají strouhané brambory nejvíc v bramboráku, s česnečkem, vajíčkem a se solí. Tady musím o bramborách končit. Co jsme oškrábali ten den do devíti, tím jsme se o polednách v Milovicích zasytili. Zbytek škrábala zas zítra jiná parta, která s námi v roce 1968 narukovala, pod rozvinutou bojovou zástavou v Milovicích, dočasného domova udatného vojáka E. W.